DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

Třicítka je ideální věk: člověk už je dost starý, aby věděl, co chce a jak to chce a dostatečně mladý, aby na to měl síly. Chceme-li velebit třicátiny stavby, musíme zmínit především všechny, kteří se zasloužili o to, že objekt zdárně ožil a bude ještě dlouho žít k radosti nás, Tepličanů. Učinila jsem malou sondu do historie jeho vzniku a oslovila některé z těch, kteří u toho tenkrát byli a poprosila je o ohlédnutí za roky života s teplickým domem kultury. Toto jsou naše vzpomínání.

Eva Stieberová

čtvrtek 31. března 2016

TA, KTERÁ NA DŮCHOD NEMÁ ČAS

"Co bych si doma počala," říká Vlasta Jačková.


Jedna z nejdéle sloužících zaměstnankyň Domu kultury v Teplicích, vedoucí provozního oddělení Vlasta Jačková je vlastně jakousi "paní domácí" všech budov, které teplický "kulturák" spravuje. Jeho tehdejším ředitelem Slavomírem Brožem byla přijata 1. 5. 1987, nastoupila do účtárny ekonomického oddělení, jemuž velela Jitka Pospíšilová. 

"Účtárna tenkrát spolu s oddělením propagace a hudebním ústavem sídlila ve vile v Potěminově ulici. Nám šéfovala Jitka, se kterou jsme si všechny rozuměly, na pracovišti byla pohoda," vzpomíná drobná dáma, jíž by její skutečný věk nikdo nehádal. V účtárně pracovala do konce roku 1989 a od září do prosince postupně účetně "likvidovala" celou budovu v Potěminově ulici a připravovala ji k předání Městskému úřadu v Teplicích. V lednu 1990 přešla Vlasta Jačková do provozního oddělení domu kultury, jehož zastupujícím ředitelem byl v té době Jiří Stehlík. "Ráda na tato léta vzpomínám, na kolegyni energetičku Martu Vinklerovou a její pozdější nástupkyni Drahuši Vašíčkovou. Veliký dojem ve mně zanechalo setkání s tvůrcem domu kultury, architektem Karlem Hubáčkem a  návštěva jeho atelieru v Liberci. Byl to velmi sympatický člověk." Vlasta připomíná, že v počátcích existence nového domu kultury pod něj spadala ještě další menší kulturní střediska: Perla, Luna a Slunce. Byla rozeseta po celém městě a konaly se v nich různé kulturní akce pro děti a dospělé, pořádaly se kurzy, plesy a ve dvou výstavních síních v Malé zámecké galerii naproti regionálnímu muzeu se pravidelně minimálně čtyřikrát do roka konaly výstavy. "Také jsme provozovali několik kin, ve kterých se tenkrát v Teplicích promítalo : Květen, Lípu, Oko, Doubravku a krátký čas i kino v Hudcově, kde se v 90. létech ještě topilo uhlím'", směje se Vlasta. V roce 1998 přešlo pod společné vedení a správu Domu kultury v Teplicích  i zdejší Krušnohorské divadlo.


"V provozním oddělení pracuji dodnes, tedy plných 26 let a v domě kultury celkem bezmála 29 let. Pracovní situace řešíme společně s ředitelem Přemyslem Šobou, který vždy spravedlivě a ochotně pomáhá každému, když je potřeba. Denně řeším situace na vrátnicích v domě kultury i Krušnohorském divadle, dokonale mě zaměstnává také organizace úklidu obou budov a Zahradního domu, jehož správou byl dům kultury pověřen teplickým magistrátem v roce 2009. V Zahradním domě se konají svatby, vítání občánků, koncerty, plesy a různé kulturní pořady. Do chodu domu kultury musím zahrnout také Severočeskou filharmonii Teplice, s jejímiž členy se každý den potkáváme, neboť zde sídlí ředitelství filharmonie, orchestr tu zkouší a v koncertním sále pořádá svoje pravidelné koncerty. Naštěstí se při výkonu své práce mohu spolehnout na dobrou partu údržbářů nejrůznějšího věku od 26 do 58 let v čele s vedoucím Arnem Wagnerem. Protože jsou všichni moc fajn, sluší se, abych je vzpomenula jmenovitě: Rudolfa Rabase, Jiřího Šorfa, Františka Bartůňka, Jiřího Leliče, Jana Krále (jevištního mistra Krušnohorského divadla) a Tomáše Morkese. "Tak se nediv, když říkám, co bych dělala doma," směje se nestárnoucí "paní domácí", Vlasta Jačková. "Především díky nim, svým nejbližším kolegům, chodím dodneška ráda do práce, do dobrého kolektivu."
Nahoře fotografie se sedící Olgou Kostohryzovou a stojící Vlastou Jačkovou, je ze zájezdu odborářů do Marseille v roce 1996. Na spodní fotografii jsou kromě Vlasty Jačkové ještě tehdejší vedoucí kurzů Irena Bendová a  Nasťa Vaňková z oddělení propagace. Snímek vznikl v roce 2000 u Gardského jezera v Itálii. (Snímky jsem bohužel obdržela v horší kvalitě a nelze je zvětšit).


pondělí 21. března 2016

NENÍ NAD ZÁŽITEK Z PŘÍBĚHU ODEHRÁVAJÍCÍHO SE NA VELKÉM PLÁTNĚ

ŽÍT SVŮJ ŽIVOT V KINĚ

DÍKY ZA DRUHÝ POKUS! 
V DOMĚ KULTURY JSEM UŽ SKORO POLOVINU SVÉHO ŽIVOTA

Zdenka Sixtová je současnou vedoucí Kina Květen a programového oddělení. Také ona přispěla do našeho "mlýnu" vzpomínek a sama jsem zvědavá, jakou mouku z jejích zážitků umeleme:


Když jsem nastupovala do domu kultury na pozici sekretářky tehdejšího ředitele Miroslava Hochmala, byla jsem vybrána až jako druhá. Mé zklamání ale netrvalo dlouho, protože po pár dnech mi volali, ať nastoupím, jelikož má sokyně se zalekla množství práce. A to bylo mé štěstí. Ocitla jsem se v prostředí, kde z mého pohledu bylo všechno "free". Poznávala jsem své nové kolegyně, které žily svým povoláním – hlavně Marika Drašarová a Eva Stieberová. A nesmím zapomenout na Květu Vlčkovou, prostě programové oddělení, z těch dam jsem byla skutečně u vytržení. To, co vytvářely, koncerty, zábavu, to bylo něco, s čím jsem se dosud nesetkala. Z mé pozice sekretářky jsem viděla, jak jsou zapálené a bojují o každý pořad, o každý nový nápad. Nesmím zapomenout také na ostatní, ekonomické odd., jeho vedoucí Jitka Pospíšilová byla báječná, no prostě pro mě zcela nový svět a noví lidé.


Moje první skutečná ochutnávka kultury na vlastní kůži byl koncert Karla Gotta na zimním stadionu v prosinci 1993, kde pomáhal každý,  kdo měl ruce a nohy. Od té chvíle jsem byla lapena do kulturních sítí a jsem v nich dodnes. To, že jsem se po čtyřech letech práce v sekretariátu ocitla na programovém oddělení, způsobily okolnosti, které nedokáži nyní, po těch letech, zcela popsat. Byla jsem oslovena svým šéfem, ředitelem Hochmalem, zda bych neměla zájem nastoupit na místo produkční, konkrétně na dramaturgii zábavných pořadů. A bylo to! Zakousla jsem se do nové práce a držela se jí zuby nehty. Vzpomínám na své začátky, kdy jsem se musela naučit do té doby pro mě zcela neznámé věci, jak jsme na oddělení dostaly první počítač a vůbec jsme to s ním neuměly, práce po večerech, o víkendech, ale vše se zvládalo. A pak v roce 1998 přišlo kino! Bylo to po odchodu jeho vedoucí Dáši Hochmalové a já najednou seděla za jejím stolem a vůbec mě v té chvíli nenapadlo, že se můj další profesní život bude odvíjet od filmové promítačky a plátna. A byl to panečku cvrkot !

Pohled do zaplněného sálu si "kinaři" dopřávali ještě ve druhé polovině 80. let. I v současnosti se stává, že na některé "kasaštyky" se před pokladnou tvoří dlouhá fronta, nicméně takových titulů není mnoho. Zabrousíme-li do let nedávno minulých, z filmů, promítaných v kině Květen, byly vyprodány tituly:
Letopisy Narnie - všechny díly
Rafťáci
Doba ledová - všechny díly
Piráti z Karibiku – všechny díly
Harry Potter – všechny díly
Pán prstenů - celá triologie
Vratné lahve
Kolja
Bathory
Shrek - všechny díly
Avatar 3D
Ženy v pokušení, Muži v naději


Twilight Sága - 1. + 2. část

ZAČÁTKY S PRAVĚKOU PROMÍTAČKOU

V době, kdy jsem jako vedoucí kina začínala, už byla v Teplicích v provozu pouze kino Lípa v Trnovanech a kino Květen v domě kultury. Začínala jsem se učit od začátku filmové technologie, seznamovat se s distributory a snažila se mít s nimi nadstandardní vztahy, což bylo důležité, abychom dostali film od premiéry. Prostě jiná práce než dosud, jiný svět, ale bylo to báječné! Promítalo se na promítacích strojích Meopta MEO X5 a na 35 mm filmech. Jistě si každý filmový divák vzpomene na zelené přepravky s kopiemi filmů, které se posílaly vlakem. Jak jsme čekali na nádraží, aby se film přivezl včas a nebylo to někdy vůbec samozřejmé! V té době se totiž hrálo třeba jen 10 filmů do měsíce a někdy ani to ne. Představení bývala vyprodaná a film trčel někde na trati. Znala jsem v tenkrát zpaměti první půlku jízdního řádu a řidič, který pro filmy jezdil, tu druhou. Ale byly to časy, kdy se do kina nenosil popcorn, uvaděčky si s lidmi poklábosily, promítači byli skutečnými mistry svého oboru a kino mělo své kouzlo. Občas se filmový pás přetrhl nebo promítačky neprolnuly, jak měly,  a nebo se zpřeházely jednotlivé díly. To se pak nejdříve odehrál konec filmu a pak zbytek od začátku.
Zdenka v opravdu dobré společnosti:
Fotografie z Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, 5. 7. 2014. Zleva: Zdena Sixtová, vedoucí Kina Květen v Teplicích, režisérka Olga Sommerová a zpěvačka Hana Kubišová.

KDYŽ STARÉ MUSÍ USTOUPIT MLADÉMU


Ale doba plynula... Kino Lípa se zbouralo a v Teplicích zůstalo už jen jediné kino, Květen v domě kultury. V průběhu let se program kina začal postupně rozšiřovat, představení od půl šesté a od osmi zůstala, ale hrálo se i v noci, odpoledne, už nebyl jeden film týdně, ale třeba víc než třicet filmů do měsíce. Kino dostalo nový digitální zvuk systém DOLBY – STEREO SURROUND a pak přišel technologický boom ! Prosinec 2009 a digitalizace kina ! Jako jedno z prvních kin v republice vůbec, přešlo kino Květen v teplickém domě kultury na digitální projekci a zahájilo skutečnou "peckou", promítnutím filmu Avatar ve 3D. Bylo to období, kdy se z promítačů 35 mm filmů stali promítači digitálních kopií. Už se nečekalo u vlaku, ale filmové DCP nosiče vozila pošta, film nemusel být v kině po celou dobu nasazení, ale prostě se nahrál do projektoru a poslal do dalšího kina. Vše bylo nové a my se všichni učili za pochodu. Dnes už je digitální projekce samozřejmostí, ale v jejích začátcích to nebylo vůbec jednoduché.


NOVÝ ZPŮSOB PROMÍTÁNÍ RUKU V RUCE S REKONSTRUKCÍ SÁLU

Poněkud smutný obrázek, který však předcházel pohledu do inovovaného sálu. Snímek je vzpomínkou na rekonstrukci kina v roce 2014.

Kino Květen, které bylo slavnostně otevřeno v listopadu 1986, potřebovalo i jinou změnu než jen způsob promítání. Interiér, který je součástí architektonického návrhu domu kultury, jsme ponechali v původním stavu, ale výměna sedaček již byla nutná. A tak se začátkem roku 2014 začalo bourat a za finanční podpory teplického Magistrátu byly instalovány nové, pohodlné sedačky. V další vlně bylo pořízeno nové plátno, bez viditelných spojů, bílé a krásné.
Já na programovém oddělení pracuji doposud a věřte, že až jednou uvolním místo někomu jinému, bude mi sice hodně moc smutno, ale myslím, že má práce nebyla tak zcela marná a snad jsem našim divákům, kterých za skoro dvacet let mého působení v kině bylo skutečně mnoho, zpříjemnila chvíle strávené v naší společnosti, že se pobavili i poplakali a věřím, že se do našeho kina budou vracet. Obdivuji všechny, kteří v dnešní době nezapomněli na jedinečnou atmosféru, již lze vytvořit jedině na velkém filmovém plátně a přijdou k nám do kina Květen. A to je ta velká radost z mé práce, spokojený divák a spokojená vedoucí, které to vyšlo až na druhý pokus.

Vaše Zdenka Sixtová

S DOMEM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY TAKÉ 
KINO KVĚTEN
PŘIJĎTE BĚHEM TŘÍ DNŮ NA 30 HODIN DO KINA


11. listopadu - pátek
17.30 NEJISTÁ SEZONA r. 1987 35 mm kopie
19.30 PÁN PRSTENŮ – NÁVRAT KRÁLE r. 2003
22.00 MATRIX r. 1999


12. listopadu – sobota
12.00 - 14.00 komentovaná prohlídka kina, seznámení s provozem, ukázky promítání z 35 mm kopie a digitální projekce
14.00 MAMA MIA r. 2008
16. 00 KOLJA r. 1996
18.00 MRTVÁ NEVĚSTA TIMA BURTONA r. 2005
20.00 SEDM r. 1995


13. listopadu – neděle
10.00 TŘI BRATŘI r. 2015
12.00 - 14.00 komentovaná prohlídka kina, seznámení s provozem, ukázky promítání z 35 mm kopie a digitální projekce
14.00 v jednání je titul Kytice - ( Jakubiskofilm ) 
16.00 HARRY POTTER A PRINC DVOJÍ KRVE r. 2009
18.30 SAMOTÁŘI r. 2 000
21.00 MLČENÍ JEHŇÁTEK r. 1991







neděle 20. března 2016

ZPŮSOB REKLAMY, PROPAGACE PROGRAMŮ JE ZRCADLEM DOBY SVÉHO VZNIKU

VĚRA KOŠNAROVÁ: ZTĚLESNĚNÍ RADOSTI ZE ŽIVOTA

Tuším, že to bylo na jaře roku 1990, krátce po mém nástupu do programového oddělení Domu kultury Teplice. Cestou z mateřské školy v Sukově ulici, kam jsem vodila své dvě dcerky, mě zastavila vysoká, štíhlá, tmavovlasá, rozesmátá dívka, ztělesnění nestárnoucího ženského půvabu, který byl vždycky mým nesplnitelným ideálem. (Znáte to, milé dámy. Které z nás rostou nohy hned od brady a nepřibere deko, byť by se od rána do večera cpala k prasknutí). Co mě na té divožence okamžitě zaujalo, že bez ostychu oslovila neznámou osobu: "Vy pracujete v  programovém oddělení, já vás znám. Pořád jste taková rozevlátá...," pravila a tak proběhlo mé seznámení s Věrou, v té době ještě Koplíkovou, z oddělení propagace a později jeho šéfovou. Nekonformní, originální, s aktivním přístupem ke všemu, co život nabízí, pracovitá až na hranici fyzických a psychických sil, s extrémně vyvinutým sociálním cítěním, výborná zpěvačka, neotřele vtipná a bezprostřední... Všímáte si, s jakou chutí ji charakterizuji? Protože mi od první chvíle byla děsně sympatická! Zde jsou vzpomínky Věry Košnarové na to, jak se s lety vyvíjel způsob propagace v návaznosti na měnící se společenské poměry a výrobní prostředky.


Když jsem v srpnu 1986 nastoupila do domu kultury, probíhaly finální práce na dostavbě nové budovy a většina zaměstnanců sídlila ve vile v Potěminově ulici, kde panovala přátelská, téměř rodinná atmosféra. V poměrně mladém kolektivu byl nejstarší osobou vedoucí propagace Jiří Švadleňák, skvělý výtvarník a naoko svérázný bručoun, se kterým jsme si od první chvíle náramně sedli. Oslovoval mě zásadně příjmením a já jej na oplátku škádlila přezdívkou "dědeček". Navzdory Jirkovým hláškách o problémech, které na pracovišti působí ženský element, doplnila sestavu oddělení propagace počátkem roku 1987 další žena, Jana Ondráčková. V suterénních prostorách dílny propagačního oddělení se často scházeli přátelé, bývalí kolegové a výtvarníci z okolních propagací, poznala jsem celou řadu zajímavých lidí a některá setkání byla přímo osudová. Například po jedné z prvních návštěv Hanky Ostroveršenkové jsem na pár let zakotvila v Brixiho komorním souboru Teplice, jehož sbormistrem byl právě Hančin muž, Bohdan Ostroveršenko.


Vedoucí oddělení propagace Kulturního a společenského střediska Teplice a později Domu kultury Teplice, legendární Jiří Švadleňák. Dáma po jeho boku je Maruška Bílová, historicky první programová pracovnice domu kultury, později zakladatelka a první ředitelka střední školy Perspektiva v Dubí.

Mé první dílo byl plakát na koncert tehdejší popové hvězdy Dalibora Jandy v Krušnohorském divadle a hned poté následovala obrovská cedule s oslavným nápisem k výročí Slovenského národního povstání pro okrášlení sídla Městského národního výboru. Z původní profese malířky skla, reklamou dosud nepolíbená, jsem konečně zjistila, odkud všechny ty srpy a kladiva na rudém pozadí pocházejí. Jednalo se o vedlejší produkt výroby různých dílen našeho typu, ať už bylo jejich hlavním posláním propagovat zboží nebo služby. S profesionálním nadhledem a dávkou černého humoru se to dalo zvládnout, protože všechno ostatní byla velice hezká a kreativní práce.


MALÁ ZÁMECKÁ GALERIE

Kromě realizace několika výstav teplického publicisty a muzikologa Bohumila Plevky u příležitosti Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena jsme opečovávali Malou zámeckou galerii na Zámeckém náměstí. V zimě nám při instalaci tuhly prsty na rukou, navíc v galerii chybělo hygienické zázemí. Jakmile jsme však dokončili práci a nastoupila uklízečka paní Burešová s leštěnkou značky Diava, aby nablýskala podlahové dlaždice, už jsme se těšili na vernisáž. S láskou vzpomínám na zahájení výstavy grafiky Vladimíra Komárka, milého a vtipného pána, kterému jsem v roli hostesky zničila kapesní nožík při otevírání nedobytné plechovky pomerančového džusu. Vůbec se nezlobil a ještě mi na památku věnoval jeden ze svých listů.


SLAVNOSTNÍ VÝZDOBY K NEJRŮZNĚJŠÍM PŘÍLEŽITOSTEM


K pracovní náplni oddělení propagace patří od samého počátku také slavnostní výzdoba. V nově otevřených prostorách Domu kultury Teplice nám dal nejvíce zabrat estrádní sál. Přestože jsme mu věnovali velké úsilí, první zde konaný ples jsme sebekriticky přirovnali k filmu „Hoří má panenko.“ Na ten další už jsme mohli být pyšní, v režii Jirky Švadleňáka se jednalo o skutečné umělecké dílo. Tmavé obložení nám v devadesátých letech pomohl oživit blýskavý odpad z jablonecké manufaktury na výrobu barevných flitrů, jindy jsme zase používali „kilometry“ dederonu aranžovaného spouštěním ze světelných ramp. Práce aranžérky nikdy nebyla pro slabé nátury, v estrádním sále si například všimněte žebříků sahajících do vysoké výšky! My po nich šplhaly jako veverky. To prostory koncertního sálu jsou pro dekorace daleko příznivější. Pro výzdobu sálu v rámci Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovala se v prvních letech používala fialová textilie, pečlivě vypnutá po obou stranách varhan. Ze stejného materiálu pocházelo rovněž 40 kusů vlajek, které jsme potiskly festivalovým logem a celý střed města byl pak působivě zahalen do fialové barvy. Na zahájení lázeňské sezony se koncertní sál oblékl do světle modré. Ze všech látek jsme však největší spotřebu měli červené praporoviny, schůze "papalášů" se bez úhledných sámečků z rudého sukna neobešly. Nakupovalo se v takovém množství, že nám zásoby z konce 80. let 20. století vydržely přesně do listopadu 2015, kdy se staly součástí adventní výzdoby vánočního trhu na Zámeckém náměstí.


SÍTOTISK JE VĚČNÝ

Vlastní propagace kulturních pořadů spočívala v malování poutačů umístěných na zábradlí rušných křižovatek a ve výrobě plakátů na jednotlivé akce formou primitivního sítotisku. Chyběly materiály i příslušné zařízení, v porovnání s dneškem - učiněný pravěk! Pro zhotovení sítotiskových šablon na drobné „fajnovosti“ jako diplomy, pozvánky, nebo novoroční přání, jsme používali světlocitlivou vrstvu a světelnou výbojku, která na formát A1 zdaleka nestačila. Díky Jiřího vynalézavosti byla světlocitlivá vrstva nahrazena vykrývacím roztokem, nanášeným přímo na řídkou tkaninu monofil, napnutou sešívačkou na dřevěný rám. Celý plakát se napsal ručně v negativu, výroba takové šablony zabrala spoustu hodin a tiskové barvy z někdejší Německé demokratické republiky dokázaly v konečné fázi zamořit celý dům. Kolegyně Jitka Neuhöferová dodnes vzpomíná, jak o několik let později pobavila popisem naší práce lektora certifikovaného kurzu sítotisku, který jsme všechny postupně absolvovaly ve firmě Finish v Pardubicích. Pan Machurek to prý vtipně okomentoval: „S někým, kdo na dvířka od králíkárny natáhne punčochu, nemíním ztrácet čas“. Byl to opakovaný vtip a tak nějak tuším, že zmíněný pán nevynechal jedinou příležitost, aby ho se zmínkou o Domu kultury v Teplicích nepřidal ve společnosti k dobru. V oněch časech jsme zkrátka byli národem kutilů.


TAK ZVANÉ MĚSÍČNÍKY


Celkový měsíční přehled pořadů konaných v domě kultury a jeho tehdejších satelitech (střediscích Perla v Řetenicích, Luna v Trnovanech a Slunce v Proseticích, pozn. editora) dodávala tiskárna Severografia na Dubské ulici. Zde se na zastaralém vybavení tisklo také pro Severočeskou státní filharmonii, Správu městských kin a další organizace. Bylo běžnou praxí, že vinou omezených možností sazeče měly všechny plakáty ve městě stejný typ písma a snad aby se nemusely umývat válce, i jednotnou barvu. Výlep plakátů se obvykle prováděl 1x za měsíc na 15 místech po třech kusech a tyto plochy, umístěné v blízkosti zastávek MHD, nám slouží dosud. V průběhu let došlo k rozšíření o 23 betonových skruží a několik dalších výlepových ploch v celkovém objemu cca 350 ks plakátů A1, které se aktualizují každý týden. Napravit co nejrychleji devastující spoušť například po vichřici je při tak velkém počtu docela náročné, ale naštěstí jsme v tomto směru naprosto soběstační.


NOVÁ DOBA PŘINESLA NOVÉ MOŽNOSTI, ALE I "REKLAMNÍ SMOG"


Dnešní oddělení propagace domu kultury disponuje velkoformátovou tiskárnou i standardním vybavením sítotiskové dílny. Vzpomínky na euforii, kterou provázelo pořízení naší první černobílé kopírky, vyvolávají kolektivní veselí. Zkoušelo se kopírovat kde co, včetně dlaní i tváří aranžérek. A to jsme ještě zdaleka netušily, že někdy budeme tisknout grafiku libovolných rozměrů a ještě k tomu v barvě! Občas mě napadne, jak by se na nástup technologií, o nichž se nám před lety ani nesnilo, tvářil Jirka Švadleňák, který odešel od rozdělané práce pouhé dva roky po mém nástupu a jemuž vděčím za mnohé. Myslím, že přes nesporné výhody těch krásných hraček, by se stejně jako my rád vracel k plechovkám barev a zásobám štětců a jsem si naprosto jistá, že "reklamní smog" hyzdící naše města by ho pěkně otrávil. Ať se nám to líbí, nebo ne, jedeme v tom také.


Stávající osazenstvo propagace Domu kultury Teplice, zleva: Jana Ondráčková, Nasťa Vaňková, Jitka Neuhöferová a vedoucí Věra Košnarová.

středa 16. března 2016

FENOMÉN SVÉ DOBY: TEPLICKÉ MÓDNÍ IMPULSY


Teplické módní impulsy se konaly nejprve v estrádním sále. Jako improvizované přehlídkové molo posloužily rovněž schody z Galerie míru do foyer domu kultury.

aneb

JSEM DÍVKA MÓDOU POSEDLÁ

Dáma se zlatou mašlí: Marika Drašarová obklopená svými modelkami. 

Koncem 80. a počátkem 90. let vtrhlo na český "černý" trh módní zboží z Polska. Stejně jako v 70. létech do NDR (někdejší Německé demokratické republiky), v době, o které píšu, se pořádaly spanilé nákupní jízdy do Polska. Snad každý, bez ohledu na pohlaví či hmotnost, jsme v šatníku měli bavlněnou či lněnou košili nebo bundu se zapínám na druky a nápisy vpředu i vzadu na zádech. Bundy i košile byly opatřeny ramenními vycpávkami a končily těsně pod boky. Z Polska jste dokonce mohli bez potíží převézt "koženou" bundu či džínový obleček s kalhotami střiženými do tak zvaných "mrkváčů". Později jsme se z prvních exotických dovolených na Turecké riviéře vraceli zásobeni visacími třpytivými náušnicemi a hedvábnými či saténovými barevnými košilemi. Ještě nedávno jsem několik takových tyrkysových a strakatých schovávala, až do nich zhubnu. (Možná v nich v létě potkám nějakého místního trnovanského bezdomovce). Korunou ukrutného módního outfitu konce 80. a začátku 90. let byla krepatá trvalá, ve které jsme každá vyhlížela jako svoje vlastní karikatura. Neznám v historii odpudivější módu, nežli byla ta z roků krátce po revoluci, které však paradoxně díky čerstvě nabyté svobodě patřily v našich životech k nejkrásnějším.

Dnes se to zdá srandovní, ale tehdy jsme si ještě skutečně v obchodě mnoho módního zboží nekoupili a když, tak za drahé peníze. Naším módním guru se stala Marika. Sama jako cukřenka, jak kdysi vtipně nazval Miroslav Horníček drobné ženy, které, kam přijdou, tam zdobí a muže pouhou svou přítomností vedou k tomu, aby je přenášel a ochraňoval. Marice sluší všechno, kdyby to byl pytel od brambor, který by nosila s grácií a šarmem. Protože se děním kolem módy zabývala od doby, kam moje vzpomínky na ni sahají, přišla v 90. létech s myšlenkou Teplických módních impulsů. Pořádali jsme je zprvu dvakrát do roka, na jaře a na podzim. Postupně se na nich představily všechny teplické módní butiky, jichž každý rok přibývalo geometrickou řadou. A protože přehlídky koncipovala jako prodejní, býval o ně veliký zájem. Marika kolem sebe soustředila půvabné mladé dívky, vytvořila Studio Marika, s nímž pracuje dosud. Později se akce přejmenovala na Malé módní impulsy a konala se jednou ročně, naposledy na jaře 2015. Mariččino publikum stárne současně s ní, proto jsem zvědavá, jak dlouho dokáže odolávat přáním svých příznivců, aby impulsy uspořádala ještě jednou, tentokrát už opravdu, ale opravdu naposledy .... ?



Velké přízni diváků se těšily Teplické módní impulsy konané na přehlídkovém molu postaveném na kolonádě před domem kultury.

Studio Marika v dobách své největší slávy. Mnohé z těch dívek a mladých žen zůstaly Marice věrné. (Pro mě bylo milým překvapením, že jsem při bližším zkoumání identifikovala dívku v bílém, stojící na snímku jako první zleva a držící se zábradlí. Je to moje dcera Kateřina. Kolik jí to mohlo být, šestnáct, sedmnáct? Ach jo. Od té doby "jsme" absolvovaly červené prameny, dredy, piercing, několikaleté odloučení kvůli jejímu pobytu ve světě, ale také holou hlavu vinou zlé nemoci... Kdyby člověk tušil, co má před sebou a co všechno se vejde do "pouhých" patnácti let. Tehdy večer jsme ale všechny byly dokonale šťastné. )

čtvrtek 10. března 2016

FOTOGRAFICKÝ ARCHIV Z PROGRAMŮ UVÁDĚNÝCH DOMEM KULTURY V TEPLICÍCH

ANEB "TAKOVÍ JSME BYLI":

Pátrala jsem ve svém rozsáhlém obrazovém archivu a "vyvalily se vlny zdola". Závdavkem zatím jen několik prastarých foteček nevalné úrovně, které jsou však vzácné tím, co je na nich zachyceno. Posuďte sami:


Vzpomínáte na vernisáže v legendární Malé zámecké galerii?




Jedna z mnohých vernisáží v Malé zámecké galerii v ulici U Zámku. Toto je pouze ilustrační fotka. Pozvánky na výstavy bývaly samozřejmě mnohem reprezentativnější, zavedení autoři si nechávali tisknout mnohdy exkluzivní katalogy. Vernisáž bývala společenskou událostí, jíž zúčastnit se bylo přímo povinností pro ty, kdo v místní kultuře něco znamenali. Zároveň se ale sešli přátelé, známí, výtvarníci si pověděli, co zrovna ten, který z nich vytváří, jak jdou kšefty, jaké jsou  aktuální zakázky. Neboť v blbých dobách blbého socialismu, a to myslím přesně tak, jak jsem to napsala, se občas vyskytly i světlé momenty. Například každá veřejná zakázka na stavbu budovy, parku, rekonstrukci náměstí atd. počítala v rozpočtu i s konkrétním výtvarným počinem. Díky tomu můžeme dodnes spatřit v teplických parcích, na sídlištích a v hotelech (a třeba i v Ústí nad Labem a dalších městech nejenom severočeského kraje) objekty místních sochařů, keramiků a akademických malířů. Zdejší výtvarná obec držela velmi pospolu, navzájem si všichni chodili na vernisáže... Aby to ale nevypadalo tak idylicky, samozřejmě až do revoluce v roce 1989 platilo, že oficiálně vystavovat mohli v naprosté většině pouze členové Unie výtvarných umělců. (Ti jediní také měli možnost "soutěžit" o veřejné zakázky.) To je ale téma pro jiné povídání, které s domem kultury souvisí jen okrajově.  

Historie Malé zámecké galerie, jejíž správou byl pověřen nový dům kultury, by vydala na samostatnou knížku. Škoda, že po revoluci se objekt, v němž galerie sídlila, musel vrátit původním majitelům a vinou neujasněných a nevyřešených majetkoprávních vztahů v něm život nenávratně uhasl. Teplice, které v 60. létech proslavila široká obec výtvarníků a věhlas jejíchž "salonů" daleko přesahoval hranice města, nemají od té doby vlastní reprezentativní prostor k výstavám. Což je přímo ostudné.

Dáma vlevo je Jaroslava Stehlíková, na jejíž uvolněné místo v programovém oddělení jsem na jaře 1990 nastoupila. (Což znamená, že fotka je z poloviny 80. let). Šťastná náhoda, kterou mi osud přihrál do cesty: Jarka se chystala podpořit manžela v podnikání a já dostala šanci začít pracovat v oboru, který mi byl blízký. A vlastně i díky této shodě okolností jsem se začala zajímat o výtvarné umění, protože organizování výstav a vernisáží se stalo součástí mé pracovní náplně. (S Jarkou jsme se navíc spřátelily a moc ráda na ty roky vzpomínám. Na jejich voňavé malé pekařství, kam jsme si všichni chodili pro tehdy pro nás nové pečivo, croissanty. Jakmile se otevřely první velké markety, půvabná pekárna v ulici u Zámku vzala zasvé). Snímek zachycuje "kostkovaného" řečníka (někdo z odboru kultury MěNV), tmavý pán za Jarkou je Štěpán Ton. Jedná se o vernisáž Výstavy mladých výtvarníků - "Skupina 77".

Červen 1992, Malá zámecká galerie a vernisáž výstavy obrázků, drhaných objektů a jiných textilních technik výtvarnice, muzikantky a renesanční osobnosti Hedy Trejtnarové (dáma v bílém saku). Vernisáž zahájili Jiří Samus a Eva Stieberová, usuzuji, že jsem zpívala naši  tehdy velmi oblíbenou písničku "Teče voda teče".  (Popularitu této lidovce u nás zajistila paradoxně ruská písničkářka Žanna Bičevská, přezdívaná ruská Joan Baez. Poprvé jsem ji v jejím podání slyšela při společném koncertu Žanny se Spirituál kvintetem, ještě v bývalém Československu).


Na vernisáž přišla Hedu podpořit celá rodina: táta Olda Trejtnar, který nám při zkouškách často a rád zpíval druhé hlasy a osobitým udáváním rytmu převáděl naši šansonovou tvorbu do písniček určených k táboráku. Na fotce dále dcery Lucie a sedící Eva (budoucí Stolařová), Heda a já.



Památeční fotografie s Jirkou Samusem, tuším, že z června 1990. Snímek je z historicky první "on air" hudební produkce, kterou jsem umístila na improvizované pódium za dům kultury. (A byl to můj první počin ve funkci produkční. Později se zde několikrát odehrálo letní filmové promítání pod širým nebem). 

  NELZE NEVZPOMENOUT VEČERY S NÁZVEM 

"NECHOĎTE DNES BRZY SPÁT":


Devadesátá léta byla unikátní tím, jak k sobě lidé měli neobyčejně blízko. Zřejmě za to mohl opojný pocit volnosti a štěstí z čerstvě nabyté svobody. Všichni jsme teprve přemýšleli, co a jak si s ní počneme, nikdo ještě nijak nepodnikal, všechno jsme měli před sebou.... A především jsme byli o 30 let mladší. Fotografie zachycuje atmosféru jednoho z večerů "Nechoďte dnes brzy spát". U klavíru skvělá Mařenka Červová, profesorka a korepetitorka na Konzervatoři Teplice, se kterou jsme si okamžitě padly do oka i do noty a přátelství nám vydrželo dosud. Vedle ní v modrém hobojistka Svč. filharmoie Teplice Jana Nygrýnová a její manžel Karel, v té době zástupce ředitele na teplické konzervatoři a mezi studenty všech škol, kde kdy učil, nejoblíbenější kantor, s jakým jsem se měla tu čest setkat. Na večírku, ze kterého je tato fotografie, se tak vžil do role mediální hvězdy a užíval si procítěného zpěvu na mikrofon, že ani nepostřehl hemžení zvukaře, který už dávno odpojil veškerou techniku a mikrofon nechal Karlovi jen pro pobavení nás ostatních. O piano se opírá mostecký výtvarník Walter Lauf, dáma v černém je Heda Trejtnarová, v bílém saku já. Vlasatý vousáč vzadu je Josef Hon, tehdy ředitel školy Arkadie, dnes její tiskový mluvčí. Pěkně bylo!

Společenský klub "Melodie", tuším, že vánoce 1992. Za pianem Heda Trejtnarová a já, ačkoliv jsem z gruntu optimistka, zpívám určitě nějakou svoji hodně bolavou píseň o nenaplněné nebo zhrzené lásce. Jiné mě v těch létech nebavily. A když tak o tom přemýšlím, vlastně jsem za svůj život nesložila žádnou veselou písničku. Říkám si, o čem to asi vypovídá...?


V 90. létech velmi častý obrázek: stojící a zpívající Heda s mou maličkostí, za pianem sedící a až do kuropění hrající Mařenka Červová. Od Bacha po Vlacha, zahrála, co si kdo přál. Ten, kdo jí do hry "fušuje", je Milan Kubík, tehdejší ředitel Konzervatoře Teplice. (Podle klavíru tuším, že jde o obrázek z estrádního sálu).



Setkání se zajímavými osobnostmi našeho regionu, hudebníky, literáty a výtvarníky, jsem pod názvem "Nechoďte dnes brzy spát" pořádala ještě po roce 2000, kdy už jsem pracovala v Denícich Bohemia a Českém rozhlasu Ústí nad Labem. Na fotografii ze společenského klubu z června 2003 je Petr Kostohryz, který se tehdy na skok objevil doma z mise v Grozném (Čečensko), kde zastupoval organizaci Člověk v tísni. Petr je velmi charismatický, světaznalý a všestranně nadaný mladý muž, výborný muzikant. Několik hudebníků, z nichž jeden byl Čečenec, přivezl tehdy s sebou koncertovat do Teplic. S domem kultury spolupracoval už v dobách svých gymnaziálních studií, byl naším pořadatelem, stejně jako jeho spolužák Petr Machold, který před několika roky tragicky zahynul v Himálajích. 



Značné popularitě se v polovině 90. let těšily večery poezie ve společenském klubu "Melodie". Scházeli se zde začínající mladí tepličtí literáti. Fotografie zachycuje vystoupení excelentního recitátora, publicisty a vysokoškolského profesora PhDr. Miroslava Kováříka, jednoho ze zakladatelů Docela malého divadla v Litvínově, kamaráda Karla Kryla. Co se poezie týká je Mirek mým celoživotním vzorem. Na jednom z večerů jsme ho s Hedou Trejtnarovou doprovázely svými šansony a dodnes se neskromně chlubím slovy chvály, která z jeho úst zazněla na naši adresu. (Bohužel si nevzpomínám na jméno dámy s kytarou po jeho boku, dle řádně otevřených úst však usuzuji na vyškolenou profesionální zpěvačku).



VZPOMÍNKY NA NĚKTERÉ DALŠÍ POŘADY A KONCERTY KONANÉ V DOMĚ KULTURY TEPLICE

Vzpomínáte na dětského genia ve hře na housle Jakuba Třasáka? Na snímku si s ním a jeho otcem připíjí Marika šampaňským. Což je kamufláž, neboť Jakub tehdy alkohol určitě nepil a Marika nepila, nepije a alkohol nikdy pít nebude! Ani já jsem ji k tomu za těch více než třicet let, co se známe, nepřiměla! A pokud by vás zajímalo, co je s malým houslistou teď: vyrostl a dospěl. V USA studoval hru na housle, bluegrass a zpěv, absolvoval Camp Marka O´Connora. Od června se s Jakubem můžeme těšit na nový pořad Country Shaker Music, který se bude vysílat na vlnách Českého rozhlasu Ústí nad Labem. A ještě jedna zajímavost, táta Václav Třasák před několika roky uchvátil národ coby hudební klaun Albertík v televizní soutěži Česko Slovensko má talent. A není bez zajímavosti, že rodina Třasákova pochází z Duchcova.




Jedna z akcí, která se v domě kultury konala pouze jednou: koncertní sál a krajské kolo volby MISS roku 1994. V porotě zasedly za dům kultury zleva: Věra Košnarová, vedoucí propagace a Eva Vitková, hezčí polovina někdejší dvojice tanečních mistrů, manželů Vitkových. Pamatuji, že kdykoli jsem Vitkovi angažovala jako účinkující na úvod nějaké vernisáže, všichni přítomní včetně vystavujících umělců zírali na Eviny štíhlé dlouhé nohy a žádné jiné výtvarné umění je nezajímalo. A jak se tak dívám na Věru, myslím, že ji znám natolik dobře, abych si mohla troufnout hádat, o čem asi přemýšlí: Tuším, že při pohledu na krásné mladé holčičky, usilující o korunku krásy, uvažuje nad tím, jak je semelou budoucí roky a dají jim pocítit, že mládí a půvab jsou v běhu života toliko krátkodobou výhodou a nikoliv předností. (To se mi to ale pěkně filozofuje, když už jsou mi všechny "krasavice interkontinentální" ukradené!)

Poslechněme si, jak na zmíněnou akci v roce 1994 vzpomíná jedna z pořadatelek, Marika Drašarová:


Ani Teplicím se nevyhnul další nový trend. Soutěže krásy - volba MISS - oblastní kolo r 1994. Koncertní sál se proměnil v přehlídkové molo, na kterém se porotcům představovaly vybrané uchazečky pro postup do finále v Praze. Nejméně 30 dívek ze severočeského kraje absolvovalo všechny povinné disciplíny a v zákulisí to vřelo. Smích, pláč, nervozita, neklid, prostě emoce všeho druhu. To vše v oblaku vůní laků na vlasy a parfémů. Celý dům kultury tehdy žil ve znamení soutěže. Líčení, pózování před fotografy, poslední úpravy kostýmů před zrcadlem. Osobně jsem nejvíc fandila a pomáhala teplickým dívkám, soutěžily mezi nimi i dvě dívky z mého týmu manekýnek. Vítěznou korunku si nakonec odnesla teplická Kateřina Vondrová, která opravdu byla nejlepší. A třetí místo patřilo jedné z mých manekýnek. Kateřina Vondrová pak ve finále v Praze získala titul vícemiss, takže veliký úspěch! Celou akci zakončila přehlídka mého Studia Marika. A myslím, že napoprvé také patřila mezi ty vydařené.



Domníváte-li se, že muž sklánějící se nad Marikou je někdejší populární bubeník Víťa Vávra, hádáte správně. Bože, ty delší vlasy na krku, to ale byla blbá móda! A pánové Uhlíř se Šípem by ještě měli obléci vínové sako s ohrnutými rukávy, aby obrázek módy z počátku 90. let byl dokonalý. (Mimo záznam: povšimněte si, jak všichni tři chlapi koukají po Marice.) 

A Mariku Drašarovou jsem zřejmě předchozí fotografií vyprovokovala k tomu, aby opět zašmátrala v paměti a vylovila z ní vzpomínky na některé jedinečné akce, které jsou nezapomenutelné i díky době, v níž se odehrály. Takže Mariko, vyprávěj:

Když tak vzpomínám na koncerty, které mi utkvěly v paměti, nesmím opomenout KARLA KRYLA, který v teplickém domě kultury vystoupil  na jaře v roce 1992. Koncertní sál jsme vyprodaly jako nikdy předtím a ani nikdy potom. I pódium se stalo hledištěm, kolem dokola na něm byly umístěny židle v několika řadách za sebou, Karel Kryl stál uprostřed davu, který s ním zpíval jako o život. Jindy tak nekompromisní Jirka Stehlík a bezpečnostní technička Marta Winklerová se nezdráhali vydat mimořádné povolení a dobře udělali! Atmosféra tohoto jedinečného představení byla úžasná, neopakovatelná. Z lidí ještě nevyprchala euforie z listopadu 1989 a večer byl v mnoha ohledech výjimečný. Na tři desítky vyvolených pak mohly posedět v klubu Melodie a poslouchat Karlovo vyprávění o jeho emigraci a životě v exilu. 

Tady si dovolím vstoupit do Mariččina vyprávění, s Karlem jsem si před jeho emigrací jako jeho šestnáctiletá fanynka dopisovala a pro nezasvěcené mohu prozradit něco málo z jeho života v Teplicích:

Karel Kryl měl Teplicím velmi úzký osobní vztah. Po maturitě na keramické průmyslovce v Bechyni nastoupil do zdejších keramických závodů spolu se svým spolužákem Františkem Kolouchem, s nímž a jeho pozdější manželkou Věrou sdíleli společnou ubytovnu (zde Karel složil například svého "Anděla", s nímž prý kamarády otravoval ve dne, v noci). Teplice, konkrétně malé Divadélko na zámku, bylo místem, kde Karel Kryl na počátku 60. let historicky poprvé veřejně vystoupil a účinkoval v tehdy populárním jevištním útvaru, tak zvaném text appealu. Byla to v podstatě montáž mluveného slova, veršů a písní, konkrétně se jednalo o pořad věnovaný básníkovi Francois Villonovi, jehož verše Karel miloval a dost se jimi inspiroval. V Divadélku, které se odehrávalo v bývalé zámecké černé kuchyni (dnes je zde muzejní depozitář), se soustředila parta kumštýřů, kromě Karla Kryla ještě třeba Václav Dušek, manželé Koblasovi, zmíněný František Kolouch, kreslíř Kobra Kučera, Jiří Fojtík... a mnozí další, například Libuše Razáková zvaná Liruna (v 80. létech ředitelka Domu dětí a mládeže v Duchcově), excelentní recitátorka a Karlova velmi blízká přítelkyně. Časté sedánky provozovala místní bohéma také v "šlauchu", kde ji obsluhoval číšník Šmíd, na kterého Karel Kryl vzpomínal ve svých dopisech z emigrace. 
A teď opět přeladím na Mariččiny vzpomínky:

Seděla jsem v Melodii s Evou a naší společnou kamarádkou Líbou ,která patřila mezi Karlovi dlouholeté přátelé, nedaleko něj a dychtivě naslouchala. Možná někoho z nás zamrzela jeho posmutnělá skepse ze stavu mladé revoluce a chování některých politiků polistopadové vlády. Dlouho do časného rána jsme si povídali a nikomu se nechtělo odcházet. Já s Evou jsme domluvily, že Karel Kryl přijede znovu. Koncert se měl uskutečnit v dubnu 1994 a jeho hostem měl být dlouholetý Karlův přítel Mirek Kovářík. To on za mnou 3. března 1994 přijel s tou smutnou zprávou, že Karel Kryl, "básník s kytarou," odešel do muzikantského nebe. Koncert, na který jsme se tolik těšili, se už bohužel neuskutečnil, ale Krylovy písně ani  z dnešního pohledu neztratily bohužel na pravdivosti .

Další z koncertů


Občas si také vzpomenu na jeden z prvních koncertů "na stání". Konal se v estrádním sále a byly to tenkrát hodně populární "KROKY FRANTIŠKA JANEČKA "a s nimi kdo jiný než pěvecký objev, LUCKA BÍLÁ se svým tehdejším hitem "NEPOSLUŠNÉ TENISKY".  Vlasatá, malá, ale nezkrotně dravá zpěvačka s úsměvem od ucha k uchu roztančila celý sál. Holky a kluci tančili jako o život. A nikdo z nás tehdy netušil, jaká megahvězda jednou vyroste z téhle neposedné holčiny.

Ještě před rozdělením republiky jsme odehráli další velmi úspěšný koncert: TEAM PALO HABERY. Pořád mám před očima beznadějně vyprodaný sál a davy tlačící se před kulturákem s nadějí, že někdo prodá lístek, eventuálně budou i lístky na stání. Už si nevzpomínám, jestli jsme nakonec nějaké lístky na stání prodávali. Sebevědomý Palo, vlasatý a v šortkách, spokojený s návštěvností, přišel pozdravit po koncertě do vestibulu vřískající fanynky a měli jsme co dělat, aby nedošlo k úrazu umačkáním. Nicméně Palo Habera odjížděl evidentně spokojen nejen s akustikou koncertního sálu, ale i s návštěvností a tím, jak jsme všechny náročné technické podmínky zvládli. Dokonce mi podal ruku a poděkoval, což mnoho dnešních hvězd neudělá.

Mohla bych ještě dlouho psát o dalších vydařených programech, ke kterým patří tradice koncertů FEŠÁKŮ s PETREM NOVOTNÝM, po dobu několika let dvoudenní, 4x vyprodaný koncertní sál! Opravdu je na co vzpomínat! Z dětských idolů jsme po dlouhých jednáních získali DÁDU PATRASOVOU a stále ještě se každý rok dobře prodává.
Když tak píšu tyhle řádky, neubráním se zvláštnímu rozechvění a myslím, že to bude mít každá z nás, kdo do tohoto blogu přispěje svým vzpomínáním. Byly to krásné roky a hezké chvíle,  mohu za ně osudu než poděkovat.




OHLÉDNUTÍ ZA NĚKOLIKA ZÁJEZDY POŘÁDANÝMI ODBOROVOU ORGANIZACÍ PRACOVNÍKŮ KULTURNÍCH ZAŘÍZENÍ.

Psal se rok 1989, doba se vymkla z kloubů a v Československu jsme začali psát nové dějiny. Hranice se otevřely a všichni chtěli cestovat. Lišáci odboráři měli s pořádáním zájezdů letité zkušenosti. I nelenili a vyrazili na západ. (Dělám si srandu, neboť ze mě mluví závist. Muselo to být prima!) Nápady, které destinace navštívit a jak cestovat, měla prý většinou Jitka Pospíšilová. S organizací jí pomáhala Olga Kostohryzová, která postupně vzala veškeré starosti spojené s cestováním za svoje bedra. Z jejího archivu jsou následující snímky:
Mikulov / Vídeň - září 1993. Vlevo Irena Malypetrová, dáma v sukni Olga Kostohryzová, mladík v nachové bundě Jiří Stehlík jr. a další... Všimněte si znaků typických pro módu konce 80. a 90. let: vycpaná ramena, bundy stejného střihu pro pány i dámy... (Naštěstí nikdo z účastníků zájezdu neoblékl tehdy tolik oblíbené šusťákové tepláky v agresivní modré, růžové či fialové barvě, s kalhotami s lampasem.)
Ostrov If - červen 1992. 

Paříž - rok 1991. Uprostřed Marika Drašarová z programového oddělení, vpravo Olga Kostohryzová, dáma v černém vlevo je Olžina kamarádka Jana.


Brusel - duben 1992, zájezd zeměmi Beneluxu pořádaný společně se Severočeskou filharmonií Teplice.K pracovníkům domu kultury, z nichž nejvyšší je na snímku vpravo v brýlích ředitel Miroslav Hochmal, se přidali rovněž tepličtí muzejníci, zastoupení na fotografii vlevo dámou v šedivé bundě Hankou Tschunkovou, sekretářkou ředitele. Mladý blondýn s rukou v kapse bundy v popředí je Jirka Stehlík, výborný technik, ochotný, přátelský, pracovitý, synovec již zmíněného "Stehlíčka", technického náměstka z prvních let domu kultury. Paní v červené sukénce je Olga Kostohryzová... a snad se na obrázku najdou i mnozí další, nejenom zaměstnanci Domu kultury Teplice.

.
Provence a Francouzská riviéra.  Červen 1996 - Zájezd pořádaný ve spolupráci s Obchodní akademií Teplice. Dáma v puntíkatých šatech Věra Hechtová, sexy hnědovláska vedle ní Vlasta Jačková, která v domě kultury pracuje dosud. Bělovlasý muž za Věrou vedle Olgy K. je "podnikový" řidič, pan Rozenkranz.

.
Rožumberk, Český Krumlov, Třeboň - červen 2002. Zájezd spojený s divadelním představením Divotvorný hrnec. 
Zleva: Jitka Pospíšilová, manželé Vojtěch a Eva Václavíkovi, sedící muž v bílém Miroslav "Humbuk" Košnar - mistr zvuku Krušnohorského divadla (dosud ve funkci), naproti "Miko" Vojtíšek - mistr světel, vedle něj jeho žena Jitka, kdysi vynikající kostýmní návrhářka a krejčová v divadelní dílně.

"Nevím proč, ale nejvíc fotografií mám z toho pivovaru", napsala mi Olga Kostohryzová.

  Na obrázku se jistě najdou mnozí, například vpravo ta půvabná blondýnka s mladíkem kolem krku, to je Milena Schejbalová se synem Jakubem. Tehdy i dnes vedoucí kurzů a dnes navíc produkční programového oddělení. Ač byste to na ni na první pohled nehádali, je zanícenou a zasvěcenou fanynkou rockové hudby, není festival, kterého by se nezúčastnila. Na starosti má kromě koncertů v divadle a domě kultury také program na scéně U Ptačích schodů při zahájení lázeňské sezony. 
A toto je mimořádně vydařený obrázek! Tři pohodáři a skvělí parťáci, s nimiž je radost spolupracovat: zleva "Humbuk" s manželkou Věrkou Košnarovou, tehdy i dnes vedoucí propagačního oddělení a Honza Kostohryz, nadšený organizátor všehomíra, turista a úžasný muzikant, jenž se hrou na "štěbenec" výrazně podílel na zvýšení kvality zábavy všech našich večírků! (A jeden z budoucích "tet" u piana.)

pondělí 7. března 2016

OLGA KOSTOHRYZOVÁ: POHODÁŘ, KTERÉHO JEN TAK NĚKDO NEROZHÁZÍ

PO KULTURÁKU JSEM SE DĚSNĚ NABĚHALA !




Známe se od roku 1990 a co si Olgu Kostohryzovou pamatuji, nikdy jsem ji neviděla naštvanou, zamračenou nebo neslyšela, že by si na někoho stěžovala či někoho pomlouvala. V mých vzpomínkách figuruje jako naprostý pohodář.

Do Domu kultury v Teplicích jsem nastoupila 1. září 1990 a přesně po 15 letech, 1. září 2005 jsem odtud odešla do důchodu. Celou tu dobu jsem byla účetní, i když na "plaťácích" se objevovala různá zařazení. Svůj úvodní pohovor s Jitkou Pospíšilovou jsem měla ještě v detašovaném pracovišti v Potěminově ulici, ale nastoupila jsem už do nové budovy domu kultury. V účtárně jsme měly celkem neměnný kolektiv a pod vedoucí Jitkou se dobře pracovalo. Myslím, že jsme si my, "baby", celkem vyhovovaly a dost problémů jsme řešily společně. Naučily jsme se pracovat s počítačem, což mě hodně bavilo, a myslím, že nám to "souzvučení" někteří i záviděli! Pokud si vzpomínám, tak náš kolektiv na určitou dobu doplnily dvě studentky Martina a Petra. Lenku Radnickou, která v domě kultury pracovala od jeho zprovoznění, vystřídala Lenka Nebosová a tu po jejím odchodu na mateřskou zase Eva Václavíková. Pak ještě přišla Dana Marková. Skoro se všemi se stále nepravidelně setkáváme. A pokud se o našem "babinci" dozvědí další zaměstnanci domu kultury, je jisté, že i oni přijdou. I to dokazuje, že jsme byly fakt moc dobrá parta. 
Patnáct let je dost na to, aby mi Dům kultury v Teplicích vstoupil do života pracovního i soukromého. Vzpomínám však, že jsem s ním začala spolupracovat již v roce 1986, kdy jsem byla zaměstnaná na Okresní odborové radě a zajišťovala v úplně nové budově "kulturáku" okresní konferenci odborů. Dávaly jsme to dohromady s Věrou Hechtovou, která ještě neměla sestavené kompletní ceníky na všechny typy a způsoby pronájmů. Já měla na starosti pronájem a stravu a vím, že chybělo některé vybavení v estrádním sále a šatnách. Na trase trase salonky - estrádní sál - kuchyně jsem se děsně naběhala! Byla to správná divočina! Svoje vzpomínání dokládám fotkami z našich setkání v restauraci na Šanově, která už není a další fotografie jsou přímo z domu kultury, z pravidelné ranní porady na chodbě "EKO". 
Jeden z nepravidelných "babinců" pořádaných původním osazenstvem ekonomického oddělení DK. Zleva: hostující vedoucí kina Květen Zdena Sixtová, ve fialovém vedoucí Jitka Pospíšilová, paní, které Jitka podává šálu, je Drahuš Vašíčková, ta měla v DK dlouhá léta na starosti energetiku, bělovlasá dáma je Věra Hechtová, která v domě kultury zřídila a uvedla do provozu rozsáhlou a složitou agendu pronájmů, naproti ní Irena Malypetrová a v popředí v modrém Eva Václavíková, tentokrát blonďatá.
Porada na chodbě EKO, vlevo za zeleným listem současná vedoucí Monika Matějovičová.
V popředí dvojice Irena Malypetrová, Eva Václavíková. Za nimi zleva Dana Marková, OIga Kostohryzová, Jitka Pospíšilová a Monika Matějovičová. Fotografie je z loučení Olgy při jejím odchodu do důchodu.

Tak to je něco málo, ale opravdu málo z mého života v domě kultury. Dalo by se psát o
zájezdech a akcích, které pořádaly odbory. Byla jich spousta, hodně jsme si na nich užili a já je pořádala celých patnáct let! 
Vzácná chvilka souznění. Olga s ředitelem Domu kultury Teplice, Ing. Přemkem Šobou. Tuším, že vymýšlejí nějakou novou tabulku a smějí se při představě, jak mi tím zamotají hlavu.


neděle 6. března 2016

MARIKA DRAŠAROVÁ VNESLA DO DOMU KULTURY DUCHA MLADÉ MÓDY

Marika Drašarová: jedna z prvních programových pracovnic, dnes říkáme produkčních.

Před příchodem do Domu kultury v Teplicích pracovala Marika v rozličných kulturních zařízeních profesionálně od roku 1982. Ještě dnes se však najdou mnozí, kteří půvabnou a šaramantní drobnou dámu pamatují jako skvělou zdravotní sestřičku. Srdcem však Marika vždycky tíhla více ke kultuře. A zůstala jí věrná dodnes. Přestože má za sebou velmi úspěšnou a dlouholetou profesní dráhu ředitelky Domu kultury v Duchcově, dnes ji mohou návštěvníci kulturních akcí spatřit mezi pořadatelkami teplického "kulturáku". Také Marika si ráda zavzpomínala na jeho mladá léta. 


Z ordinace praktického lékaře do kultury

Ačkoli jsem svoji původní profesi milovala, jakmile se naskytla příležitost, neváhala jsem ani na okamžik a doslova ze dne na den pověsila na hák povolání zdravotní sestřičky a vstoupila do tolik diskutovaného světa šoubyznysu. Nejdříve do Domu kultury v Duchcově jako programová pracovnice a později, v roce 1984 a jsem po Borkovi Popelovi nastoupila jako vedoucí teplického Klubu mládeže SPEKTRUM . Bylo mi líto, když v roce 1991 došlo k definitivnímu zrušení klubových zařízení, protože spadaly pod SSM. 


(Pro mladší čtenáře tak zvaného Socialistického svazu mládeže. Paradoxně mnohé jím spravované kluby naplňovaly ono známé rčení "pod svícnem největší tma". Jako příklad lze uvést právě teplické Spektrum, kde koncem 70. a v 80. létech minulého století vystupovala programově řada umělců, kterým komunistický režim zakazoval působení na veřejnosti. Například Jirka Černý se svými antidiskotékami a mnozí jiní. Pozn. es.)

Na obzoru další pracovní výzva

Když o tom teď přemýšlím, tak mě potkalo štěstí v podobě prvního ředitele nového teplického domu kultury Slávka Brože a potažmo programové vedoucí Věrky Bečkové, s nimiž oběma jsem se znala. Věra mě oslovila v květnu 1991 a nabídla mi místo v programovém oddělení. Velice příjemné bylo moje setkání s Evou Stieberovou, se kterou jsme se znaly z předešlých let a jako kdysi se stejným zapálením pro různé druhy zábavy jsme spolu se Slávkem Brožem začali spřádat plány. Bohužel Slávek Brož byl odvolán a dočasným vedením byl pověřen Jiří Stehlík, který se vyznačoval důsledností a velikým smyslem pro zodpovědnost a pořádek. Naštěstí i on měl hodně pochopení pro neutuchající nadšení a živelnost Evy a moji chuť pracovat "na plné pecky". V programovém oddělení jsem potkala další milé kolegyně: Květku Vlčkovou, Irenku Bendovou, Evu Václavíkovou.Tak začala moje další životní a pracovní etapa v kultuře, za kterou jsem byla nesmírně ráda.

Tehdy vznikly Teplické módní impulsy

Když dnes vzpomínám na svůj první dojem z nového objektu Domu kultury v Teplicích, budova na mě působila zcela neobvykle. Odlišovala se úplně vším, co v dosavadních domech kultury bylo k vidění. Bezkonkurenční koncertní sál s dokonalou akustikou mě nadchnul. Jinak tomu bylo s "estrádním sálem", kde jsem postrádala především zázemí pro účinkující, vnímala některé další drobné technické nedostatky a celkový vzhled tohoto prostoru nelichotil mému oku. Připouštím, že to je věc názoru, ale takové byly moje pocity. Naproti tomu "společenský klub" nabízel využití pro malé formy programů, ale i příjemné posezení . (Byla to Marika, která tehdy začala tomuto prostoru říkat "Melodie". Její název se vžil a ještě dnes se najdou návštěvníci, kteří se místo na společenský klub ptají na Melodii. Pozn. es). 
Protože jsem z předešlého klubového prostředí SPEKTRA měla dost zkušeností, chtěla jsem se zaměřit na podobné typy programů s určením nejvíce pro mládež a využít více právě společenský klub. "Kulturák" nabízel v té době velmi žádané diskotéky se skvělým Honzou Kurzweilem, nazvali jsme je DISKOHRÁTKY. Honza je připravoval s tehdy módní videoprojekcí, což bylo něco úplně nového. S Evou jsme měly rády poezii a znaly se se skvělým recitátorem Mirkem Kováříkem, proto jsme pod názvem "Nechoďte dnes brzy spát" začaly pořádat večery poezie. Dostali v nich příležitost i začínající mladí tepličtí básníci, ovšem tyto pořady se nezaměřovali pouze na poezii, ale náplní byly velmi různorodé. Protože jsem ve Spektru začala s malými módními přehlídkami, uváděla jsem je i jako zpestření některých těchto večerů. Později jsme v domě kultury zavedli jejich tradici pod značkou Teplické módní impulsy a ještě později Malé módní impulsy. V devadesátých létech bylo v Teplicích ještě dost mladých a nadaných módních výtvarnic, byla škoda nevyužit nový fenomén této doby. 
(Móda, to bylo pole neorané. Každý, kdo dospíval v 70. a 80. létech ví, jak obtížné bylo sehnat kvalitní a originální oblečení. Výhodu měly dívky a ženy, které uměly šít a mohly si občas "obšlehnout" oblečení podle střihů z východoněmeckého časopisu Burda. My ostatní, nešiky, jsme se musely spokojit s chudou nabídkou socialistických obchodů. Marika se svými konexemi v módním průmyslu, dravou chutí oblékat sebe, své přátele a pořádat v Teplicích do té doby nevídané módní přehlídky, byla pro nás doslova živou vodou. Z teplické veřejnosti se jako první módní návrhářka prezentovala Bohunka Balounová, která se na dost dlouho stala při přípravě "Módních impulsů" Mariččinou pravou rukou. Pozn. es.)
Samostatný text s fotografiemi z přehlídek najdete pod štítkem "Fenomén své doby: Malé módní impulsy".

"Kulturácké" odskoky do Krušnohorského divadla

Koncem 80. a ještě do poloviny 90. let v Teplicích fungovaly jako příspěvkové organizace města tři samostatné subjekty, každý s vlastním vedením a technickým i programovým personálem: Severočeská filharmonie Teplice, Krušnohorské divadlo Teplice a Dům kultury Teplice. V Krušnohorském divadle tehdy existoval samostatný operetní soubor a uváděly se zde přednostně jeho inscenace. Marika Drašarová vzpomíná, jak programové oddělení domu kultury začalo nově ve velkém sále divadla pořádat také divadelní představení. 

"Koncertní sál domu kultury bohužel nedisponuje technickými podmínkami pro uvádění zájezdových divadelních představení a přitom v Teplicích byl o ně velký zájem. Do divadla se chodilo pouze na operety. Navázali jsme tedy kontakty s "Ypsilonkou" a Divadlem Járy Cimrmana, pronajali si velký sál Krušnohorského divadla a teplický divák se mohl těšit na velmi žádané tituly těchto pražských divadel. Osobně jsem moc nechápala, že tehdejší vedení Krušnohorského divadla raději sál pronajalo domu kultury, než aby samo pořádalo zájezdová představení. Na rozdíl od současnosti, v těchto letech ještě mnoho pražských divadel nevyjíždělo "na venkov", každé takto sjednané představení byl pro nás velký úspěch. Vše se odvíjelo od osobních jednání a kontaktů, ale pro mě to bylo velmi inspirující.

Jedna z prvních módních přehlídek pořádaných Studiem Marika počátkem 90. let na kolonádě před domem kultury. Moderuje Helena Růžičková.
Marika Drašarová. Dle oblečení soudím na počátek 90. let, kdy se poprvé začaly nosit leginy.
V novém domě kultury byly kanceláře pro programové oddělení v přízemí u (dnes) zadní vrátnice. V současnosti jsou tam zkušebny hráčů Svč. filharmonie Teplice a programové oddělení sídlí v Krušnohorském divadle. Na fotografii zleva Irena Bendová (kurzy), Marika Drašarová (program).

Marika Drašarová z Domu kultury Teplice: v roce 1993 druhý nejlepší pořadatel Československa  

Režim vybírání a sjednávání programů se od toho současného naprosto lišil. Nezapomeňte, že tehdy jsme nevěděli nic o internetu, neexistovala mailová pošta, nebyly mobilní telefony. Nám, programovým pracovníkům kulturních zařízení, velmi pomáhaly tak zvané "burzy programů", které se konaly většinou v Praze. Měli jsme možnost seznámit se s nabídkou agentur, vyslechli a podívali se na ukázky koncertů, divadelních představení a dalších zábavných programů. Vše probíhalo živě a pro nás to byla úžasná příležitost,  jak se s umělci setkat a seznámit. Osobní kontakt jsem já pro tuto práci považovala za stěžejní.. Výsledkem této spolupráce bylo moje druhé místo v anketě agentur a umělců o nejlepšího pořadatele Československa roku 1993.
Nemohu nevzpomenout na nejnáročnější koncert za dobu mého působení v Domě kultury Teplice. Konal se v prosinci 1993, kdy se nám po takřka ročním jednání podařilo do Teplic pozvat Karla Gotta. Ten nejméně 25 let odmítal v Teplicích koncertovat z důvodu nevhodného chování publika při jeho posledním koncertě v divadle. O koncert byl obrovský zájem, proto se uskutečnil na teplickém zimním stadionu. Technické podmínky byly opravdu velmi náročné, ale společnými silami oddělení techniky, propagace i ekonomického jsme vše zvládli na jedničku. Hosty Karla Gotta byli Helena Vondráčková, houslista Josef Suk a klavírista Rudolf Rokl, opravdu skvělá sestava. Vánoční koncert Karla Gotta v roce 1993 byl nezapomenutelným a krásným dárkem pro všechny přítomné diváky. A i když jsem později jako ředitelka Domu kultury v Duchcově pořádala řadu podobně monstrózních akcí, na tento první velký koncert na teplickém "zimáku" vzpomínám nejraději.

Houslový virtuóz Josef Suk jr., pravnuk Antonína Dvořáka (zemřel 2011). Tak tuhle fotografii mohu Marice než závidět. Josef Suk byl hostem vánočního koncertu Karla Gotta na zimním stadionu v Teplicích, v prosinci 1993.

Další excelentní muzikant, klavírista Rudolf Rokl, člen doprovodné kapely Karla Gotta. Dnes už to lidi příliš neláká, doba, která přeje průměrnosti, vede k devalvaci pojmu "celebrita". Ale koncem 80. a v začátku 90. let se ještě pozornosti veřejnosti těšily skutečné osobnosti a získat podobný obrázek byla pro mnohé z nás radost a čest. Později, coby ředitelka Domu kultury v Duchcově, Marika svoje takto nabyté "známosti" řádně zúročila při přípravě programu.