FOTOGRAFICKÝ ARCHIV Z PROGRAMŮ UVÁDĚNÝCH DOMEM KULTURY V TEPLICÍCH

ANEB "TAKOVÍ JSME BYLI":

Pátrala jsem ve svém rozsáhlém obrazovém archivu a "vyvalily se vlny zdola". Závdavkem zatím jen několik prastarých foteček nevalné úrovně, které jsou však vzácné tím, co je na nich zachyceno. Posuďte sami:

Vzpomínáte na vernisáže v legendární Malé zámecké galerii?

Jedna z mnohých vernisáží v Malé zámecké galerii v ulici U Zámku. Toto je pouze ilustrační fotka. Pozvánky na výstavy bývaly samozřejmě mnohem reprezentativnější, zavedení autoři si nechávali tisknout mnohdy exkluzivní katalogy. Vernisáž bývala společenskou událostí, jíž zúčastnit se bylo přímo povinností pro ty, kdo v místní kultuře něco znamenali. Zároveň se ale sešli přátelé, známí, výtvarníci si pověděli, co zrovna ten, který z nich vytváří, jak jdou kšefty, jaké jsou  aktuální zakázky. Neboť v blbých dobách blbého socialismu, a to myslím přesně tak, jak jsem to napsala, se občas vyskytly i světlé momenty. Například každá veřejná zakázka na stavbu budovy, parku, rekonstrukci náměstí atd. počítala v rozpočtu i s konkrétním výtvarným počinem. Díky tomu můžeme dodnes spatřit v teplických parcích, na sídlištích a v hotelech (a třeba i v Ústí nad Labem a dalších městech nejenom severočeského kraje) objekty místních sochařů, keramiků a akademických malířů. Zdejší výtvarná obec držela velmi pospolu, navzájem si všichni chodili na vernisáže... Aby to ale nevypadalo tak idylicky, samozřejmě až do revoluce v roce 1989 platilo, že oficiálně vystavovat mohli v naprosté většině pouze členové Unie výtvarných umělců. (Ti jediní také měli možnost "soutěžit" o veřejné zakázky.) To je ale téma pro jiné povídání, které s domem kultury souvisí jen okrajově.  

Historie Malé zámecké galerie, jejíž správou byl pověřen nový dům kultury, by vydala na samostatnou knížku. Škoda, že po revoluci se objekt, v němž galerie sídlila, musel vrátit původním majitelům a vinou neujasněných a nevyřešených majetkoprávních vztahů v něm život nenávratně uhasl. Teplice, které v 60. létech proslavila široká obec výtvarníků a věhlas jejíchž "salonů" daleko přesahoval hranice města, nemají od té doby vlastní reprezentativní prostor k výstavám. Což je přímo ostudné.

Dáma vlevo je Jaroslava Stehlíková, na jejíž uvolněné místo v programovém oddělení jsem na jaře 1990 nastoupila. (Což znamená, že fotka je z poloviny 80. let). Šťastná náhoda, kterou mi osud přihrál do cesty: Jarka se chystala podpořit manžela v podnikání a já dostala šanci začít pracovat v oboru, který mi byl blízký. A vlastně i díky této shodě okolností jsem se začala zajímat o výtvarné umění, protože organizování výstav a vernisáží se stalo součástí mé pracovní náplně. (S Jarkou jsme se navíc spřátelily a moc ráda na ty roky vzpomínám. Na jejich voňavé malé pekařství, kam jsme si všichni chodili pro tehdy pro nás nové pečivo, croissanty. Jakmile se otevřely první velké markety, půvabná pekárna v ulici u Zámku vzala zasvé). Snímek zachycuje "kostkovaného" řečníka (někdo z odboru kultury MěNV), tmavý pán za Jarkou je Štěpán Ton. Jedná se o vernisáž Výstavy mladých výtvarníků - "Skupina 77".

Červen 1992, Malá zámecká galerie a vernisáž výstavy obrázků, drhaných objektů a jiných textilních technik výtvarnice, muzikantky a renesanční osobnosti Hedy Trejtnarové (dáma v bílém saku). Vernisáž zahájili Jiří Samus a Eva Stieberová, usuzuji, že jsem zpívala naši  tehdy velmi oblíbenou písničku "Teče voda teče".  (Popularitu této lidovce u nás zajistila paradoxně ruská písničkářka Žanna Bičevská, přezdívaná ruská Joan Baez. Poprvé jsem ji v jejím podání slyšela při společném koncertu Žanny se Spirituál kvintetem, ještě v bývalém Československu).

Na vernisáž přišla Hedu podpořit celá rodina: táta Olda Trejtnar, který nám při zkouškách často a rád zpíval druhé hlasy a osobitým udáváním rytmu převáděl naši šansonovou tvorbu do písniček určených k táboráku. Na fotce dále dcery Lucie a sedící Eva (budoucí Stolařová), Heda a já.

Památeční fotografie s Jirkou Samusem, tuším, že z června 1990. Snímek je z historicky první "on air" hudební produkce, kterou jsem umístila na improvizované pódium za dům kultury. (A byl to můj první počin ve funkci produkční. Později se zde několikrát odehrálo letní filmové promítání pod širým nebem). 

  NELZE NEVZPOMENOUT VEČERY S NÁZVEM 

"NECHOĎTE DNES BRZY SPÁT":

Devadesátá léta byla unikátní tím, jak k sobě lidé měli neobyčejně blízko. Zřejmě za to mohl opojný pocit volnosti a štěstí z čerstvě nabyté svobody. Všichni jsme teprve přemýšleli, co a jak si s ní počneme, nikdo ještě nijak nepodnikal, všechno jsme měli před sebou.... A především jsme byli o 30 let mladší. Fotografie zachycuje atmosféru jednoho z večerů "Nechoďte dnes brzy spát". U klavíru skvělá Mařenka Červová, profesorka a korepetitorka na Konzervatoři Teplice, se kterou jsme si okamžitě padly do oka i do noty a přátelství nám vydrželo dosud. Vedle ní v modrém hobojistka Svč. filharmoie Teplice Jana Nygrýnová a její manžel Karel, v té době zástupce ředitele na teplické konzervatoři a mezi studenty všech škol, kde kdy učil, nejoblíbenější kantor, s jakým jsem se měla tu čest setkat. Na večírku, ze kterého je tato fotografie, se tak vžil do role mediální hvězdy a užíval si procítěného zpěvu na mikrofon, že ani nepostřehl hemžení zvukaře, který už dávno odpojil veškerou techniku a mikrofon nechal Karlovi jen pro pobavení nás ostatních. O piano se opírá mostecký výtvarník Walter Lauf, dáma v černém je Heda Trejtnarová, v bílém saku já. Vlasatý vousáč vzadu je Josef Hon, tehdy ředitel školy Arkadie, dnes její tiskový mluvčí. Pěkně bylo!

Společenský klub "Melodie", tuším, že vánoce 1992. Za pianem Heda Trejtnarová a já, ačkoliv jsem z gruntu optimistka, zpívám určitě nějakou svoji hodně bolavou píseň o nenaplněné nebo zhrzené lásce. Jiné mě v těch létech nebavily. A když tak o tom přemýšlím, vlastně jsem za svůj život nesložila žádnou veselou písničku. Říkám si, o čem to asi vypovídá...?

V 90. létech velmi častý obrázek: stojící a zpívající Heda s mou maličkostí, za pianem sedící a až do kuropění hrající Mařenka Červová. Od Bacha po Vlacha, zahrála, co si kdo přál. Ten, kdo jí do hry "fušuje", je Milan Kubík, tehdejší ředitel Konzervatoře Teplice. (Podle klavíru tuším, že jde o obrázek z estrádního sálu).

Setkání se zajímavými osobnostmi našeho regionu, hudebníky, literáty a výtvarníky, jsem pod názvem "Nechoďte dnes brzy spát" pořádala ještě po roce 2000, kdy už jsem pracovala v Denícich Bohemia a Českém rozhlasu Ústí nad Labem. Na fotografii ze společenského klubu z června 2003 je Petr Kostohryz, který se tehdy na skok objevil doma z mise v Grozném (Čečensko), kde zastupoval organizaci Člověk v tísni. Petr je velmi charismatický, světaznalý a všestranně nadaný mladý muž, výborný muzikant. Několik hudebníků, z nichž jeden byl Čečenec, přivezl tehdy s sebou koncertovat do Teplic. S domem kultury spolupracoval už v dobách svých gymnaziálních studií, byl naším pořadatelem, stejně jako jeho spolužák Petr Machold, který před několika roky tragicky zahynul v Himálajích. 

Značné popularitě se v polovině 90. let těšily večery poezie ve společenském klubu "Melodie". Scházeli se zde začínající mladí tepličtí literáti. Fotografie zachycuje vystoupení excelentního recitátora, publicisty a vysokoškolského profesora PhDr. Miroslava Kováříka, jednoho ze zakladatelů Docela malého divadla v Litvínově, kamaráda Karla Kryla. Co se poezie týká je Mirek mým celoživotním vzorem. Na jednom z večerů jsme ho s Hedou Trejtnarovou doprovázely svými šansony a dodnes se neskromně chlubím slovy chvály, která z jeho úst zazněla na naši adresu. (Bohužel si nevzpomínám na jméno dámy s kytarou po jeho boku, dle řádně otevřených úst však usuzuji na vyškolenou profesionální zpěvačku).

VZPOMÍNKY NA NĚKTERÉ DALŠÍ POŘADY A KONCERTY KONANÉ V DOMĚ KULTURY TEPLICE

Vzpomínáte na dětského genia ve hře na housle Jakuba Třasáka? Na snímku si s ním a jeho otcem připíjí Marika šampaňským. Což je kamufláž, neboť Jakub tehdy alkohol určitě nepil a Marika nepila, nepije a alkohol nikdy pít nebude! Ani já jsem ji k tomu za těch více než třicet let, co se známe, nepřiměla! A pokud by vás zajímalo, co je s malým houslistou teď: vyrostl a dospěl. V USA studoval hru na housle, bluegrass a zpěv, absolvoval Camp Marka O´Connora. Od června se s Jakubem můžeme těšit na nový pořad Country Shaker Music, který se bude vysílat na vlnách Českého rozhlasu Ústí nad Labem. A ještě jedna zajímavost, táta Václav Třasák před několika roky uchvátil národ coby hudební klaun Albertík v televizní soutěži Česko Slovensko má talent. A není bez zajímavosti, že rodina Třasákova pochází z Duchcova.

Jedna z akcí, která se v domě kultury konala pouze jednou: koncertní sál a krajské kolo volby MISS roku 1994. V porotě zasedly za dům kultury zleva: Věra Košnarová, vedoucí propagace a Eva Vitková, hezčí polovina někdejší dvojice tanečních mistrů, manželů Vitkových. Pamatuji, že kdykoli jsem Vitkovi angažovala jako účinkující na úvod nějaké vernisáže, všichni přítomní včetně vystavujících umělců zírali na Eviny štíhlé dlouhé nohy a žádné jiné výtvarné umění je nezajímalo. A jak se tak dívám na Věru, myslím, že ji znám natolik dobře, abych si mohla troufnout hádat, o čem asi přemýšlí: Tuším, že při pohledu na krásné mladé holčičky, usilující o korunku krásy, uvažuje nad tím, jak je semelou budoucí roky a dají jim pocítit, že mládí a půvab jsou v běhu života toliko krátkodobou výhodou a nikoliv předností. (To se mi to ale pěkně filozofuje, když už jsou mi všechny "krasavice interkontinentální" ukradené!)

Poslechněme si, jak na zmíněnou akci v roce 1994 vzpomíná jedna z pořadatelek, Marika Drašarová:

Ani Teplicím se nevyhnul další nový trend. Soutěže krásy - volba MISS - oblastní kolo r 1994. Koncertní sál se proměnil v přehlídkové molo, na kterém se porotcům představovaly vybrané uchazečky pro postup do finále v Praze. Nejméně 30 dívek ze severočeského kraje absolvovalo všechny povinné disciplíny a v zákulisí to vřelo. Smích, pláč, nervozita, neklid, prostě emoce všeho druhu. To vše v oblaku vůní laků na vlasy a parfémů. Celý dům kultury tehdy žil ve znamení soutěže. Líčení, pózování před fotografy, poslední úpravy kostýmů před zrcadlem. Osobně jsem nejvíc fandila a pomáhala teplickým dívkám, soutěžily mezi nimi i dvě dívky z mého týmu manekýnek. Vítěznou korunku si nakonec odnesla teplická Kateřina Vondrová, která opravdu byla nejlepší. A třetí místo patřilo jedné z mých manekýnek. Kateřina Vondrová pak ve finále v Praze získala titul vícemiss, takže veliký úspěch! Celou akci zakončila přehlídka mého Studia Marika. A myslím, že napoprvé také patřila mezi ty vydařené.

Domníváte-li se, že muž sklánějící se nad Marikou je někdejší populární bubeník Víťa Vávra, hádáte správně. Bože, ty delší vlasy na krku, to ale byla blbá móda! A pánové Uhlíř se Šípem by ještě měli obléci vínové sako s ohrnutými rukávy, aby obrázek módy z počátku 90. let byl dokonalý. (Mimo záznam: povšimněte si, jak všichni tři chlapi koukají po Marice.) 

A Mariku Drašarovou jsem zřejmě předchozí fotografií vyprovokovala k tomu, aby opět zašmátrala v paměti a vylovila z ní vzpomínky na některé jedinečné akce, které jsou nezapomenutelné i díky době, v níž se odehrály. Takže Mariko, vyprávěj:

Když tak vzpomínám na koncerty, které mi utkvěly v paměti, nesmím opomenout KARLA KRYLA, který v teplickém domě kultury vystoupil  na jaře v roce 1992. Koncertní sál jsme vyprodaly jako nikdy předtím a ani nikdy potom. I pódium se stalo hledištěm, kolem dokola na něm byly umístěny židle v několika řadách za sebou, Karel Kryl stál uprostřed davu, který s ním zpíval jako o život. Jindy tak nekompromisní Jirka Stehlík a bezpečnostní technička Marta Winklerová se nezdráhali vydat mimořádné povolení a dobře udělali! Atmosféra tohoto jedinečného představení byla úžasná, neopakovatelná. Z lidí ještě nevyprchala euforie z listopadu 1989 a večer byl v mnoha ohledech výjimečný. Na tři desítky vyvolených pak mohly posedět v klubu Melodie a poslouchat Karlovo vyprávění o jeho emigraci a životě v exilu. 

Tady si dovolím vstoupit do Mariččina vyprávění, s Karlem jsem si před jeho emigrací jako jeho šestnáctiletá fanynka dopisovala a pro nezasvěcené mohu prozradit něco málo z jeho života v Teplicích:

Karel Kryl měl Teplicím velmi úzký osobní vztah. Po maturitě na keramické průmyslovce v Bechyni nastoupil do zdejších keramických závodů spolu se svým spolužákem Františkem Kolouchem, s nímž a jeho pozdější manželkou Věrou sdíleli společnou ubytovnu (zde Karel složil například svého "Anděla", s nímž prý kamarády otravoval ve dne, v noci). Teplice, konkrétně malé Divadélko na zámku, bylo místem, kde Karel Kryl na počátku 60. let historicky poprvé veřejně vystoupil a účinkoval v tehdy populárním jevištním útvaru, tak zvaném text appealu. Byla to v podstatě montáž mluveného slova, veršů a písní, konkrétně se jednalo o pořad věnovaný básníkovi Francois Villonovi, jehož verše Karel miloval a dost se jimi inspiroval. V Divadélku, které se odehrávalo v bývalé zámecké černé kuchyni (dnes je zde muzejní depozitář), se soustředila parta kumštýřů, kromě Karla Kryla ještě třeba Václav Dušek, manželé Koblasovi, zmíněný František Kolouch, kreslíř Kobra Kučera, Jiří Fojtík... a mnozí další, například Libuše Razáková zvaná Liruna (v 80. létech ředitelka Domu dětí a mládeže v Duchcově), excelentní recitátorka a Karlova velmi blízká přítelkyně. Časté sedánky provozovala místní bohéma také v "šlauchu", kde ji obsluhoval číšník Šmíd, na kterého Karel Kryl vzpomínal ve svých dopisech z emigrace. 
A teď opět přeladím na Mariččiny vzpomínky:

Seděla jsem v Melodii s Evou a naší společnou kamarádkou Líbou ,která patřila mezi Karlovi dlouholeté přátelé, nedaleko něj a dychtivě naslouchala. Možná někoho z nás zamrzela jeho posmutnělá skepse ze stavu mladé revoluce a chování některých politiků polistopadové vlády. Dlouho do časného rána jsme si povídali a nikomu se nechtělo odcházet. Já s Evou jsme domluvily, že Karel Kryl přijede znovu. Koncert se měl uskutečnit v dubnu 1994 a jeho hostem měl být dlouholetý Karlův přítel Mirek Kovářík. To on za mnou 3. března 1994 přijel s tou smutnou zprávou, že Karel Kryl, "básník s kytarou," odešel do muzikantského nebe. Koncert, na který jsme se tolik těšili, se už bohužel neuskutečnil, ale Krylovy písně ani  z dnešního pohledu neztratily bohužel na pravdivosti .

Další z koncertů

Občas si také vzpomenu na jeden z prvních koncertů "na stání". Konal se v estrádním sále a byly to tenkrát hodně populární "KROKY FRANTIŠKA JANEČKA "a s nimi kdo jiný než pěvecký objev, LUCKA BÍLÁ se svým tehdejším hitem "NEPOSLUŠNÉ TENISKY".  Vlasatá, malá, ale nezkrotně dravá zpěvačka s úsměvem od ucha k uchu roztančila celý sál. Holky a kluci tančili jako o život. A nikdo z nás tehdy netušil, jaká megahvězda jednou vyroste z téhle neposedné holčiny.

Ještě před rozdělením republiky jsme odehráli další velmi úspěšný koncert: TEAM PALO HABERY. Pořád mám před očima beznadějně vyprodaný sál a davy tlačící se před kulturákem s nadějí, že někdo prodá lístek, eventuálně budou i lístky na stání. Už si nevzpomínám, jestli jsme nakonec nějaké lístky na stání prodávali. Sebevědomý Palo, vlasatý a v šortkách, spokojený s návštěvností, přišel pozdravit po koncertě do vestibulu vřískající fanynky a měli jsme co dělat, aby nedošlo k úrazu umačkáním. Nicméně Palo Habera odjížděl evidentně spokojen nejen s akustikou koncertního sálu, ale i s návštěvností a tím, jak jsme všechny náročné technické podmínky zvládli. Dokonce mi podal ruku a poděkoval, což mnoho dnešních hvězd neudělá.

Mohla bych ještě dlouho psát o dalších vydařených programech, ke kterým patří tradice koncertů FEŠÁKŮ s PETREM NOVOTNÝM, po dobu několika let dvoudenní, 4x vyprodaný koncertní sál! Opravdu je na co vzpomínat! Z dětských idolů jsme po dlouhých jednáních získali DÁDU PATRASOVOU a stále ještě se každý rok dobře prodává.
Když tak píšu tyhle řádky, neubráním se zvláštnímu rozechvění a myslím, že to bude mít každá z nás, kdo do tohoto blogu přispěje svým vzpomínáním. Byly to krásné roky a hezké chvíle,  mohu za ně osudu než poděkovat.




OHLÉDNUTÍ ZA NĚKOLIKA ZÁJEZDY POŘÁDANÝMI ODBOROVOU ORGANIZACÍ PRACOVNÍKŮ KULTURNÍCH ZAŘÍZENÍ.

Psal se rok 1989, doba se vymkla z kloubů a v Československu jsme začali psát nové dějiny. Hranice se otevřely a všichni chtěli cestovat. Lišáci odboráři měli s pořádáním zájezdů letité zkušenosti. I nelenili a vyrazili na západ. (Dělám si srandu, neboť ze mě mluví závist. Muselo to být prima!) Nápady, které destinace navštívit a jak cestovat, měla prý většinou Jitka Pospíšilová. S organizací jí pomáhala Olga Kostohryzová, která postupně vzala veškeré starosti spojené s cestováním za svoje bedra. Z jejího archivu jsou následující snímky:

Mikulov / Vídeň - září 1993. Vlevo Irena Malypetrová, dáma v sukni Olga Kostohryzová, mladík v nachové bundě Jiří Stehlík jr. a další... Všimněte si znaků typických pro módu konce 80. a 90. let: vycpaná ramena, bundy stejného střihu pro pány i dámy... (Naštěstí nikdo z účastníků zájezdu neoblékl tehdy tolik oblíbené šusťákové tepláky v agresivní modré, růžové či fialové barvě, s kalhotami s lampasem.)

Ostrov If - červen 1992. 

Paříž - rok 1991. Uprostřed Marika Drašarová z programového oddělení, vpravo Olga Kostohryzová, dáma v černém vlevo je Olžina kamarádka Jana.

Brusel - duben 1992, zájezd zeměmi Beneluxu pořádaný společně se Severočeskou filharmonií Teplice.K pracovníkům domu kultury, z nichž nejvyšší je na snímku vpravo v brýlích ředitel Miroslav Hochmal, se přidali rovněž tepličtí muzejníci, zastoupení na fotografii vlevo dámou v šedivé bundě Hankou Tschunkovou, sekretářkou ředitele. Mladý blondýn s rukou v kapse bundy v popředí je Jirka Stehlík, výborný technik, ochotný, přátelský, pracovitý, synovec již zmíněného "Stehlíčka", technického náměstka z prvních let domu kultury. Paní v červené sukénce je Olga Kostohryzová... a snad se na obrázku najdou i mnozí další, nejenom zaměstnanci Domu kultury Teplice.

.

Provence a Francouzská riviéra.  Červen 1996 - Zájezd pořádaný ve spolupráci s Obchodní akademií Teplice. Dáma v puntíkatých šatech Věra Hechtová, sexy hnědovláska vedle ní Vlasta Jačková, která v domě kultury pracuje dosud. Bělovlasý muž za Věrou vedle Olgy K. je "podnikový" řidič, pan Rozenkranz.

.

Rožumberk, Český Krumlov, Třeboň - červen 2002. Zájezd spojený s divadelním představením Divotvorný hrnec. 

Zleva: Jitka Pospíšilová, manželé Vojtěch a Eva Václavíkovi, sedící muž v bílém Miroslav "Humbuk" Košnar - mistr zvuku Krušnohorského divadla (dosud ve funkci), naproti "Miko" Vojtíšek - mistr světel, vedle něj jeho žena Jitka, kdysi vynikající kostýmní návrhářka a krejčová v divadelní dílně.

"Nevím proč, ale nejvíc fotografií mám z toho pivovaru", napsala mi Olga Kostohryzová.

  Na obrázku se jistě najdou mnozí, například vpravo ta půvabná blondýnka s mladíkem kolem krku, to je Milena Schejbalová se synem Jakubem. Tehdy i dnes vedoucí kurzů a dnes navíc produkční programového oddělení. Ač byste to na ni na první pohled nehádali, je zanícenou a zasvěcenou fanynkou rockové hudby, není festival, kterého by se nezúčastnila. Na starosti má kromě koncertů v divadle a domě kultury také program na scéně U Ptačích schodů při zahájení lázeňské sezony. 

A toto je mimořádně vydařený obrázek! Tři pohodáři a skvělí parťáci, s nimiž je radost spolupracovat: zleva "Humbuk" s manželkou Věrkou Košnarovou, tehdy i dnes vedoucí propagačního oddělení a Honza Kostohryz, nadšený organizátor všehomíra, turista a úžasný muzikant, jenž se hrou na "štěbenec" výrazně podílel na zvýšení kvality zábavy všech našich večírků! (A jeden z budoucích "tet" u piana.)