DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

DŮM KULTURY SLAVÍ TŘICÁTINY

Třicítka je ideální věk: člověk už je dost starý, aby věděl, co chce a jak to chce a dostatečně mladý, aby na to měl síly. Chceme-li velebit třicátiny stavby, musíme zmínit především všechny, kteří se zasloužili o to, že objekt zdárně ožil a bude ještě dlouho žít k radosti nás, Tepličanů. Učinila jsem malou sondu do historie jeho vzniku a oslovila některé z těch, kteří u toho tenkrát byli a poprosila je o ohlédnutí za roky života s teplickým domem kultury. Toto jsou naše vzpomínání.

Eva Stieberová

čtvrtek 31. března 2016

TA, KTERÁ NA DŮCHOD NEMÁ ČAS

"Co bych si doma počala," říká Vlasta Jačková.


Jedna z nejdéle sloužících zaměstnankyň Domu kultury v Teplicích, vedoucí provozního oddělení Vlasta Jačková je vlastně jakousi "paní domácí" všech budov, které teplický "kulturák" spravuje. Jeho tehdejším ředitelem Slavomírem Brožem byla přijata 1. 5. 1987, nastoupila do účtárny ekonomického oddělení, jemuž velela Jitka Pospíšilová. 

"Účtárna tenkrát spolu s oddělením propagace a hudebním ústavem sídlila ve vile v Potěminově ulici. Nám šéfovala Jitka, se kterou jsme si všechny rozuměly, na pracovišti byla pohoda," vzpomíná drobná dáma, jíž by její skutečný věk nikdo nehádal. V účtárně pracovala do konce roku 1989 a od září do prosince postupně účetně "likvidovala" celou budovu v Potěminově ulici a připravovala ji k předání Městskému úřadu v Teplicích. V lednu 1990 přešla Vlasta Jačková do provozního oddělení domu kultury, jehož zastupujícím ředitelem byl v té době Jiří Stehlík. "Ráda na tato léta vzpomínám, na kolegyni energetičku Martu Vinklerovou a její pozdější nástupkyni Drahuši Vašíčkovou. Veliký dojem ve mně zanechalo setkání s tvůrcem domu kultury, architektem Karlem Hubáčkem a  návštěva jeho atelieru v Liberci. Byl to velmi sympatický člověk." Vlasta připomíná, že v počátcích existence nového domu kultury pod něj spadala ještě další menší kulturní střediska: Perla, Luna a Slunce. Byla rozeseta po celém městě a konaly se v nich různé kulturní akce pro děti a dospělé, pořádaly se kurzy, plesy a ve dvou výstavních síních v Malé zámecké galerii naproti regionálnímu muzeu se pravidelně minimálně čtyřikrát do roka konaly výstavy. "Také jsme provozovali několik kin, ve kterých se tenkrát v Teplicích promítalo : Květen, Lípu, Oko, Doubravku a krátký čas i kino v Hudcově, kde se v 90. létech ještě topilo uhlím'", směje se Vlasta. V roce 1998 přešlo pod společné vedení a správu Domu kultury v Teplicích  i zdejší Krušnohorské divadlo.


"V provozním oddělení pracuji dodnes, tedy plných 26 let a v domě kultury celkem bezmála 29 let. Pracovní situace řešíme společně s ředitelem Přemyslem Šobou, který vždy spravedlivě a ochotně pomáhá každému, když je potřeba. Denně řeším situace na vrátnicích v domě kultury i Krušnohorském divadle, dokonale mě zaměstnává také organizace úklidu obou budov a Zahradního domu, jehož správou byl dům kultury pověřen teplickým magistrátem v roce 2009. V Zahradním domě se konají svatby, vítání občánků, koncerty, plesy a různé kulturní pořady. Do chodu domu kultury musím zahrnout také Severočeskou filharmonii Teplice, s jejímiž členy se každý den potkáváme, neboť zde sídlí ředitelství filharmonie, orchestr tu zkouší a v koncertním sále pořádá svoje pravidelné koncerty. Naštěstí se při výkonu své práce mohu spolehnout na dobrou partu údržbářů nejrůznějšího věku od 26 do 58 let v čele s vedoucím Arnem Wagnerem. Protože jsou všichni moc fajn, sluší se, abych je vzpomenula jmenovitě: Rudolfa Rabase, Jiřího Šorfa, Františka Bartůňka, Jiřího Leliče, Jana Krále (jevištního mistra Krušnohorského divadla) a Tomáše Morkese. "Tak se nediv, když říkám, co bych dělala doma," směje se nestárnoucí "paní domácí", Vlasta Jačková. "Především díky nim, svým nejbližším kolegům, chodím dodneška ráda do práce, do dobrého kolektivu."
Nahoře fotografie se sedící Olgou Kostohryzovou a stojící Vlastou Jačkovou, je ze zájezdu odborářů do Marseille v roce 1996. Na spodní fotografii jsou kromě Vlasty Jačkové ještě tehdejší vedoucí kurzů Irena Bendová a  Nasťa Vaňková z oddělení propagace. Snímek vznikl v roce 2000 u Gardského jezera v Itálii. (Snímky jsem bohužel obdržela v horší kvalitě a nelze je zvětšit).


Žádné komentáře:

Okomentovat