ZPŮSOB REKLAMY, PROPAGACE PROGRAMŮ JE ZRCADLEM DOBY SVÉHO VZNIKU

VĚRA KOŠNAROVÁ: ZTĚLESNĚNÍ RADOSTI ZE ŽIVOTA

Tuším, že to bylo na jaře roku 1990, krátce po mém nástupu do programového oddělení Domu kultury Teplice. Cestou z mateřské školy v Sukově ulici, kam jsem vodila své dvě dcerky, mě zastavila vysoká, štíhlá, tmavovlasá, rozesmátá dívka, ztělesnění nestárnoucího ženského půvabu, který byl vždycky mým nesplnitelným ideálem. (Znáte to, milé dámy. Které z nás rostou nohy hned od brady a nepřibere deko, byť by se od rána do večera cpala k prasknutí). Co mě na té divožence okamžitě zaujalo, že bez ostychu oslovila neznámou osobu: "Vy pracujete v  programovém oddělení, já vás znám. Pořád jste taková rozevlátá...," pravila a tak proběhlo mé seznámení s Věrou, v té době ještě Koplíkovou, z oddělení propagace a později jeho šéfovou. Nekonformní, originální, s aktivním přístupem ke všemu, co život nabízí, pracovitá až na hranici fyzických a psychických sil, s extrémně vyvinutým sociálním cítěním, výborná zpěvačka, neotřele vtipná a bezprostřední... Všímáte si, s jakou chutí ji charakterizuji? Protože mi od první chvíle byla děsně sympatická! Zde jsou vzpomínky Věry Košnarové na to, jak se s lety vyvíjel způsob propagace v návaznosti na měnící se společenské poměry a výrobní prostředky.

Když jsem v srpnu 1986 nastoupila do domu kultury, probíhaly finální práce na dostavbě nové budovy a většina zaměstnanců sídlila ve vile v Potěminově ulici, kde panovala přátelská, téměř rodinná atmosféra. V poměrně mladém kolektivu byl nejstarší osobou vedoucí propagace Jiří Švadleňák, skvělý výtvarník a naoko svérázný bručoun, se kterým jsme si od první chvíle náramně sedli. Oslovoval mě zásadně příjmením a já jej na oplátku škádlila přezdívkou "dědeček". Navzdory Jirkovým hláškách o problémech, které na pracovišti působí ženský element, doplnila sestavu oddělení propagace počátkem roku 1987 další žena, Jana Ondráčková. V suterénních prostorách dílny propagačního oddělení se často scházeli přátelé, bývalí kolegové a výtvarníci z okolních propagací, poznala jsem celou řadu zajímavých lidí a některá setkání byla přímo osudová. Například po jedné z prvních návštěv Hanky Ostroveršenkové jsem na pár let zakotvila v Brixiho komorním souboru Teplice, jehož sbormistrem byl právě Hančin muž, Bohdan Ostroveršenko.

Vedoucí oddělení propagace Kulturního a společenského střediska Teplice a později Domu kultury Teplice, legendární Jiří Švadleňák. Dáma po jeho boku je Maruška Bílová, historicky první programová pracovnice domu kultury, později zakladatelka a první ředitelka střední školy Perspektiva v Dubí.

Mé první dílo byl plakát na koncert tehdejší popové hvězdy Dalibora Jandy v Krušnohorském divadle a hned poté následovala obrovská cedule s oslavným nápisem k výročí Slovenského národního povstání pro okrášlení sídla Městského národního výboru. Z původní profese malířky skla, reklamou dosud nepolíbená, jsem konečně zjistila, odkud všechny ty srpy a kladiva na rudém pozadí pocházejí. Jednalo se o vedlejší produkt výroby různých dílen našeho typu, ať už bylo jejich hlavním posláním propagovat zboží nebo služby. S profesionálním nadhledem a dávkou černého humoru se to dalo zvládnout, protože všechno ostatní byla velice hezká a kreativní práce.

MALÁ ZÁMECKÁ GALERIE

Kromě realizace několika výstav teplického publicisty a muzikologa Bohumila Plevky u příležitosti Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena jsme opečovávali Malou zámeckou galerii na Zámeckém náměstí. V zimě nám při instalaci tuhly prsty na rukou, navíc v galerii chybělo hygienické zázemí. Jakmile jsme však dokončili práci a nastoupila uklízečka paní Burešová s leštěnkou značky Diava, aby nablýskala podlahové dlaždice, už jsme se těšili na vernisáž. S láskou vzpomínám na zahájení výstavy grafiky Vladimíra Komárka, milého a vtipného pána, kterému jsem v roli hostesky zničila kapesní nožík při otevírání nedobytné plechovky pomerančového džusu. Vůbec se nezlobil a ještě mi na památku věnoval jeden ze svých listů.

SLAVNOSTNÍ VÝZDOBY K NEJRŮZNĚJŠÍM PŘÍLEŽITOSTEM

K pracovní náplni oddělení propagace patří od samého počátku také slavnostní výzdoba. V nově otevřených prostorách Domu kultury Teplice nám dal nejvíce zabrat estrádní sál. Přestože jsme mu věnovali velké úsilí, první zde konaný ples jsme sebekriticky přirovnali k filmu „Hoří má panenko.“ Na ten další už jsme mohli být pyšní, v režii Jirky Švadleňáka se jednalo o skutečné umělecké dílo. Tmavé obložení nám v devadesátých letech pomohl oživit blýskavý odpad z jablonecké manufaktury na výrobu barevných flitrů, jindy jsme zase používali „kilometry“ dederonu aranžovaného spouštěním ze světelných ramp. Práce aranžérky nikdy nebyla pro slabé nátury, v estrádním sále si například všimněte žebříků sahajících do vysoké výšky! My po nich šplhaly jako veverky. To prostory koncertního sálu jsou pro dekorace daleko příznivější. Pro výzdobu sálu v rámci Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovala se v prvních letech používala fialová textilie, pečlivě vypnutá po obou stranách varhan. Ze stejného materiálu pocházelo rovněž 40 kusů vlajek, které jsme potiskly festivalovým logem a celý střed města byl pak působivě zahalen do fialové barvy. Na zahájení lázeňské sezony se koncertní sál oblékl do světle modré. Ze všech látek jsme však největší spotřebu měli červené praporoviny, schůze "papalášů" se bez úhledných sámečků z rudého sukna neobešly. Nakupovalo se v takovém množství, že nám zásoby z konce 80. let 20. století vydržely přesně do listopadu 2015, kdy se staly součástí adventní výzdoby vánočního trhu na Zámeckém náměstí.

SÍTOTISK JE VĚČNÝ

Vlastní propagace kulturních pořadů spočívala v malování poutačů umístěných na zábradlí rušných křižovatek a ve výrobě plakátů na jednotlivé akce formou primitivního sítotisku. Chyběly materiály i příslušné zařízení, v porovnání s dneškem - učiněný pravěk! Pro zhotovení sítotiskových šablon na drobné „fajnovosti“ jako diplomy, pozvánky, nebo novoroční přání, jsme používali světlocitlivou vrstvu a světelnou výbojku, která na formát A1 zdaleka nestačila. Díky Jiřího vynalézavosti byla světlocitlivá vrstva nahrazena vykrývacím roztokem, nanášeným přímo na řídkou tkaninu monofil, napnutou sešívačkou na dřevěný rám. Celý plakát se napsal ručně v negativu, výroba takové šablony zabrala spoustu hodin a tiskové barvy z někdejší Německé demokratické republiky dokázaly v konečné fázi zamořit celý dům. Kolegyně Jitka Neuhöferová dodnes vzpomíná, jak o několik let později pobavila popisem naší práce lektora certifikovaného kurzu sítotisku, který jsme všechny postupně absolvovaly ve firmě Finish v Pardubicích. Pan Machurek to prý vtipně okomentoval: „S někým, kdo na dvířka od králíkárny natáhne punčochu, nemíním ztrácet čas“. Byl to opakovaný vtip a tak nějak tuším, že zmíněný pán nevynechal jedinou příležitost, aby ho se zmínkou o Domu kultury v Teplicích nepřidal ve společnosti k dobru. V oněch časech jsme zkrátka byli národem kutilů.

TAK ZVANÉ MĚSÍČNÍKY

Celkový měsíční přehled pořadů konaných v domě kultury a jeho tehdejších satelitech (střediscích Perla v Řetenicích, Luna v Trnovanech a Slunce v Proseticích, pozn. editora) dodávala tiskárna Severografia na Dubské ulici. Zde se na zastaralém vybavení tisklo také pro Severočeskou státní filharmonii, Správu městských kin a další organizace. Bylo běžnou praxí, že vinou omezených možností sazeče měly všechny plakáty ve městě stejný typ písma a snad aby se nemusely umývat válce, i jednotnou barvu. Výlep plakátů se obvykle prováděl 1x za měsíc na 15 místech po třech kusech a tyto plochy, umístěné v blízkosti zastávek MHD, nám slouží dosud. V průběhu let došlo k rozšíření o 23 betonových skruží a několik dalších výlepových ploch v celkovém objemu cca 350 ks plakátů A1, které se aktualizují každý týden. Napravit co nejrychleji devastující spoušť například po vichřici je při tak velkém počtu docela náročné, ale naštěstí jsme v tomto směru naprosto soběstační.

NOVÁ DOBA PŘINESLA NOVÉ MOŽNOSTI, ALE I "REKLAMNÍ SMOG"

Dnešní oddělení propagace domu kultury disponuje velkoformátovou tiskárnou i standardním vybavením sítotiskové dílny. Vzpomínky na euforii, kterou provázelo pořízení naší první černobílé kopírky, vyvolávají kolektivní veselí. Zkoušelo se kopírovat kde co, včetně dlaní i tváří aranžérek. A to jsme ještě zdaleka netušily, že někdy budeme tisknout grafiku libovolných rozměrů a ještě k tomu v barvě! Občas mě napadne, jak by se na nástup technologií, o nichž se nám před lety ani nesnilo, tvářil Jirka Švadleňák, který odešel od rozdělané práce pouhé dva roky po mém nástupu a jemuž vděčím za mnohé. Myslím, že přes nesporné výhody těch krásných hraček, by se stejně jako my rád vracel k plechovkám barev a zásobám štětců a jsem si naprosto jistá, že "reklamní smog" hyzdící naše města by ho pěkně otrávil. Ať se nám to líbí, nebo ne, jedeme v tom také.

Stávající osazenstvo propagace Domu kultury Teplice, zleva: Jana Ondráčková, Nasťa Vaňková, Jitka Neuhöferová a vedoucí Věra Košnarová.